Hop a krok a skok a je tu... parkourista

Je klidné nedělní odpoledne. Slunce pálí a po starém kamenném mostě se procházejí skupinky turistů. Fotí pískové sochy a lížou zmrzlinu. Těžkým horkým vzduchem najednou prosviští nenápadný kluk v teplácích a vytahaném triku. Přeběhne po římse, skočí a několikrát se otočí kolem lampy. Následuje ho skupinka dalších. Ti se zhoupnou na silné větvi stromu a při dopadu na zem udělají pár kotoulů. Všichni pak přeskočí okraj mostu a dopadnou na chodník o několik metrů níž. I když je sedmnáctiletý Roman Petrášek udýchaný, jenom září. „Parkour je hlavně o překonávání překážek. A to nejen těch fyzických na ulicích města,“ vysvětluje.

Lidé je mají za atrakci

Parkour není obyčejný sport. Odbourává zábrany a zkušenosti z něj se dají uplatnit i v každodenním životě, shodují se kluci. „Každý ale bohužel nemá stejný názor. Lidé, kteří nevědí, o co jde, nás nechápou. Především starší lidé a důchodci. Mají nás za vandaly,“ netěší dalšího člena skupiny, osmnáctiletého Víta Krejčího.
Písečtí lovci adrenalinu se kvůli své zálibě dostali i do problémů s policií. Při přeskakování okrajů kamenného mostu na ně někteří z přihlížejících zavolali hlídku. „V takovou chvíli policisté musí případ řešit, protože jde o udání,“ vysvětluje Petrášek. „A když nás někdo nařkne z ničení a znečišťování, tak se bráníme. Kolikrát totiž přijdeme na místo, kde je bordel, spousta papírů a střepů. Sami to zametáme a uklízíme, hlavně proto, abychom si při trénování neublížili,“ dodává Krejčí. Skupinka nakonec uznává, že extrémní městský sport se v posledních letech hodně rozšířil a dostal se do všeobecného povědomí. Odpůrci ho už dokážou tolerovat, a ostatní lidé se dokonce zastavují a kluky oslovují, fotí a natáčí si je.
Písecká parta se poprvé sešla před dvěma lety. Někteří její členové spolu už po zdech a lavičkách skákali daleko dříve. „Většinou to začíná tak, že se člověk na netu podívá na nějaké video, a to ho zaujme. Dojde si proto něco podobného zkusit sám ven a najednou už v tom lítá,“ vysvětluje osmnáctiletý Ondřej Raffel. Jak ale vzápětí dodává, ne každý má na to, aby parkour dělal. Je prý důležité, aby si nikdo, alespoň ze začátku, nenastavoval laťku moc vysoko. Lidé by se měli pouštět jen do toho, na co se cítí, a rozhodně se za každou cenu nepředvádět. Bezpečí je totiž nejdůležitější, opakují kluci.
Šplhání po tři a půl metru vysoké holé zdi nebo seskok do téměř třímetrové hloubky. I takové kousky mají parkouristé v repertoáru. V Písku si mezi místy, kam chodí vybíjet energii a radovat se z pohybu, oblíbili Portyč, Šebrovku nebo Výstaviště. Mají rádi i starý most, ale ten je podle nich moc na očích. „Dobrá jsou místa, kde se člověk může jen tak rozeběhnout, běžet a užívat si volnost,“ tvrdí Ondřej Lauer.
Když se policie snažila partu odkázat na dětská hřiště, neshodli se. Klukům prý brání jak lehké plastové atrakce, tak cedule, které zakazují vstup starším dvanácti let a těžším padesáti kil. „Dobrá jsou stará hřiště, třeba na Litvě, kde jsou železné konstrukce, klouzačky a tak. Bohužel písecká hřiště postupně mizí,“ lituje Martin Mužík.
I v zimě, kdy je Písek pod sněhem, můžou parkour procvičovat. Například v tělocvičně. Píseckým nadšencům se tam líbí i proto, že si mohou vyzkoušet nové triky s měkkou jistotou žíněnek na zemi pod sebou. Zranění ale při městském sportu nejsou nijak vzácná. „Naražená kolena, odřeniny a modřiny jsou běžné. Člověk při parkouru nesmí váhat,“ uzavírá Raffel.