Holky z Dobratic dávají přednost kopačkám

Je neděle odpoledne a na hřiště v Dobré se pomalu scházejí diváci. Nad trávníkem se vznáší vůně párků a fanoušci postávají podél postranních čar. Za chvíli začne nefalšovaná bitva. Dívky z Dobratic čeká další druholigový duel.
Holky si navzájem nic nedarují. Chtějí vyhrát a je jim úplně jedno, jestli si při hlavičkovém souboji poškodí účes nebo je někdo ve snaze ukopnout jim míč pořádně okope.
„Tím, že hraju, sleduju jak ženský, tak i mužský fotbal. Muži jsou samozřejmě fyzicky zdatnější,
ale co se týče nasazení, ženy si s nimi nic nezadají. I naše duely bývají často vyhrocené. Zvlášť ve vyrovnaných zápasech si se soupeřkami nic nedarujeme,“ prozrazuje devatenáctiletá Iva Klusová,
která hraje fotbal už pět let.

Začínaly mezi kluky

Většina hráček začínala s fotbalem mezi kluky. Žádné dívčí celky ještě neexistovaly.
„Dobratičtí žáci pořád prohrávali, tak mě a ještě jednu kamarádku tenkrát trenér přemluvil, ať jim pomůžeme. Řekly jsme si, že to zkusíme. Později jsem přestoupila do Lískovce, kde bylo družstvo
žen,“ vzpomíná na fotbalové začátky osmnáctiletá Petra Skočková, která nastupuje nejčastěji
v záloze.
Nejvíce sezon odkopala třiadvacetiletá Kateřina Školová, která honí míč po fotbalových trávnících už dlouhých třináct let.
„Všechno začalo tím, že jsem se v Bašce chodila dívat na sourozence. Fotbal mě tak nadchnul, že jsem
ho začala hrát taky. Zpočátku s kluky, v pozdějším věku už za ženy,“ přibližuje Školová.
Ženský fotbal si už získal své místo mezi sporty a i dobratické hráčky mají spoustu fanoušků. Nejčastěji
je podporují členové rodiny.
„Na zápasy se chodí dívat hlavně taťka. Vždycky mi pak říká, co mi vyšlo, ale taky to, co jsem třeba udělala špatně,“ uvádí sedmnáctiletá Tereza Blahutová, která chodí pravidelně na domácí zápasy ostravského Baníku.
Ne všichni jsou ale šťastní a spokojení, když vidí, jak se ženy honí po hřišti za míčem. Stále se najdou takoví, kteří si myslí, že fotbal je jen pro kluky.
„Příteli to hlavně ze začátku hodně vadilo. Především proto, že už jsem měla několikrát operované koleno a měl o mě strach. Musel si ale zvyknout, protože já se fotbalu nikdy nevzdám,“ zastává svůj sport Školová.
A v podobném duchu o fotbalu mluví i další hráčky. „Naši nebyli moc nadšení, protože se báli, že se nějak zraním. Jenže to se mi může stát i u jiných sportů. Fotbal mám moc ráda. Je to týmová hra, ve které se dá stmelit skvělý kolektiv,“ zakončuje Klusová.