Hnůj je droga. Dealují ji na Bukově
Šumění větru, řehtání, klapot koňských kopyt. Klidné místo nedaleko centra. Jezdecký oddíl Tatran na Bukově má pro lidi dveře otevřené. Vede dětské kroužky i závodní tréninky.
Vrcholem sezony je každoročně kvalitně obsazená Velká cena Města Ústí v parkurovém skákání. „Letos zveme na hezkou podívanou během obou víkendových dní 14. a 15. května,“ láká diváky předseda klubu Bořivoj Zatloukal.
Jak kvalitní závody nabídne Velká cena Města Ústí?
Závodníci u nás pojedou druhou nejtěžší soutěží v kategorii, co se v Česku jezdí. Překážky pro parkurové skákání budou vysoko 1,3 metru.
Kolik závodů během sezony Jezdecký klub Tatran uspořádá?
Asi osm, pokud jde o soutěže registrovaných závodníků podle svazových regulí. Plus naši žokejové jezdí i jinam, téměř každý víkend. Pořádáme ale také mnoho hobby soutěží.
O co v nich jde?
My jsme s hobby závody nedávno začali. Jsou potřebné pro otrkání jezdců, kteří ještě nikde nebyli. Když přijede nezkušená holka i třeba na lehčí závody v Pardubicích, zaplatí startovné, kůň ji na první překážce vyklopí a může jet domů.
Takže hobby závody jsou i pro neregistrované jezdce a slouží tréninku pro těžší závody?
Ano. Překážky jsou nízké, maximálně do 120 centimetrů. Koně i jezdci se seznámí s atmosférou závodů, může u nich být trenér, závodníci mohou na překážky najíždět i víckrát.
Plníte tím roli občanského sdružení, kterým jezdecký klub je?
Určitě. Dnes je nás málo. Každý soukromničí. Pořídí si jednoho, dva koně pro dceru, sežene další čtyři holky, co se budou o ně starat, a má koně doma, jako auto v garáži. My chceme jít jinou cestou.
Kolik dětí seznamujete s jezdeckým sportem?
Kolem osmdesáti. Do kroužků chodí dívky od šesti let. Mám takové motto, že naše děti znají jedinou drogu a tou je vůně koňského hnoje. Když přijde od koní, padne hned únavou do postele.
Kolik máte koní?
Čtyřiadvacet a dva poníky. Našich je polovina, zbytek u nás mají ustájené soukromní majitelé. Nikdo nám žádné peníze nedává, žijeme z příspěvků členů, proto musíme hodně rozmýšlet, jak s penězi hospodařit. Velký problém teď máme s hnojem.
Jaký?
U dřívějších primátorů jsme měli protekci a odpadová firma odvážela hnůj do kompostárny za 250 korun měsíčně. Teď jsme za minulý měsíc platili skoro dvacet tisíc, což je pro nás obrovská částka. Primátor nám už nepomůže. AVE je soukromá firma. Na všem je potřeba vydělat, proto je hnůj najednou nebezpečným odpadem a musí se snad někam speciálně vozit a likvidovat. Peníze budeme muset vybrat od dětí z příspěvků.
Jinak váš areál na Bukově je pro zájemce o koně přímo ideální.
Ano, máme dům, ve kterém je šatna, kuchyňka a zázemí. Stáje, plochy pro výběhy koní, krytou halu na ježdění plus dvě velké venkovní pískové jízdárny. Na druhou stranu s tím vším máme zase velké starosti. Třeba výměna písku v hale znamená sehnat čtyřicet kamionů písku. Opět jsme měli konexe ve stavební firmě Eurovia, kde nám pan Hubený dával slušné ceny pro neziskové sportovce. Teď odešel do důchodu a nevíme, jak v této věci dál.
Každého koně na Tatranu zná nejlépe trenérka Petra Kratochvílová. Děti a zájemce vede k práci u koní. Se svým týmem cvičitelek učí základům práce s koňmi, a kdo vydrží, může se v sedle zapojit kromě vyjížděk po okolí i do tréninku a závodění.
Jak si Tatran vede po závodní stránce?
Jsme jediným klubem široko daleko, který má vlastní koně na vysoké úrovni, a přesto je půjčujeme dětem k závodění. V týmu mám teď především tři dlouholeté členky, které mají výborné výsledky. Míšu Měšťanovou, Nelu Müllerovou a Adélu Naštickou. Teď nově osm našich dětí udělalo závodní zkoušky a začne soutěžit.
Jaký je v Ústí o koně zájem?
Obrovský. Problém je, že koně nejsou jen o sportu, ale je s nimi také moc práce okolo. Jsou hodně časově a finančně nároční. Navíc je nutná velká disciplína. Tu a práci vydrží málokdo. Běžné je, že přijde čtyřicet dětí, co prý bez koně nemohou žít, a na konci školního roku jich zůstane pět.
Jak s malými dětmi pracujete?
Na ně nemůžeme ihned naložit všechnu odpovědnost. Chodí ke koním pod vedením zkušeného cvičitele formou kroužků, pony klubu a podobně. Stráví u nás dvě hodiny a cvičitel se od dětí nikam nehne. Naučí se tak s koněm základně pracovat, postarat se o něj a uklidit po něm i po sobě. Teprve z tohohle kroužku vzejdou potenciální závodníci.
Jak vypadá den trenérky koní na Tatranu?
Takový denní rituál je, že všichni koně se musí bezpodmínečně ven proběhnout. Pod sedlo chodí tak třikrát do týdne. Zbytek času tráví ve výběhu nebo na projížďkách po okolí. Když přijdou děti, povím jim, které koně jdou do výběhu, koho osedlat a jdeme trénovat.
Po tréninku práce jistě nekončí.
U koní práce nekončí nikdy. Po tréninku musíme koně vyčistit, osprchovat, umýt, postahovat koně z výběhu a než se nadějete, je večer.
Kdo se stará o jídelní lístek koní nebo třeba jejich zdravotní stav?
Tatran má dva zaměstnance, kteří nejen o tohle dbají. Jezdí k nám pravidelně veterinář nebo kovář. Starám se samozřejmě také já jako trenérka na živnostenský list a k ruce mám několik cvičitelek.
