Hamerskému v Domaníně říkají „jedlíku knedlíků“. Snědl jich 191
Do štíhlého čtyřicátníka Kamila Hamerského z Domanína u Bystřice nad Pernštejnem byste určitě neřekli, že patří mezi světovou elitu rekordmanů v jedení na rychlost i objem jídla. A že v tuzemsku této svérázné scéně už několik let suverénně kraluje.
Přestože byl schopen sníst například šedesát smažených vajec za šestnáct minut, nebudil po takovém výkonu zvláštní známky vyčerpání. Necítil nevolnost, nebylo mu těžko. Jeho útroby mají ohledně přijímání potravy jiné hranice. Hamerský ale tuší, že má své limity a že světovou jedničku v pojídání švestkových knedlíků z roku 2008, chicagského mladíka Patricka Bertolettiho, asi nepřekoná.
Zatímco Hamerský tehdy snědl za hodinu 162 švestkových knedlíků, Bertoletti (stejně štíhlý jako Hamerský) si jich dal 233. Což je výkon, nad kterým i Hamerský dodnes kroutí hlavou. „Mám pocit, že tam jsem narazil na svůj limit, výš jít nemůžu, nebo aspoň nevím jak. Zkoušel jsem soutěžit i v pití vody, za hodinu jsem vypil deset litrů, tedy kbelík. Potom mě ale bolela hlava, tak už jsem to znovu nezkoušel, mělo to horší účinky než po opilosti. Jsou hranice, za které nejdu,“ říká Hamerský.
Jaké soutěže jsou letos před vámi?
První neděli v červnu bude pojídání v Olešnici, tam se pojídají párky v deseti minutých. O týden později bude v Pelhřimově festival rekordů a kuriozit, kam přijíždí každý, kdo chce překonat nebo vytvořit nějaký rekord.
Chystáte se na soutěže?
Ani ne. Kdyby to byla nová soutěž, tak bych se asi připravoval, ale na tyhle, co znám, už se nijak nechystám. Když je to na deset minut, tak tam ani není pořádně co vymýšlet. To se musí jet od začátku naplno.
Vy možná trénovat nemusíte, když všechno vyhráváte. Kdybych třeba já chtěl natrénovat, abych dokázal sníst co nejvíc jídla, postavy máme podobné, co byste mi poradil?
Spíš před výkonem moc nejíst, trochu vyhladovět. Já v den soutěže ráno sním snídani, a když je soutěž po poledni, tak už si oběd skoro nedávám.
Dobře, ale dá se to nějak natrénovat?
Myslím, že ano, já jsem se k tomu někdy před dvanácti lety projedl. Úplně jsem změnil jídelníček, začal jsem jíst hodně ovoce a zeleniny. Naráz jsem snědl třeba tři kila hrušek. A v podstatě mi to nedělalo žádný vedlejší efekt kromě toho, že jsem zhubnul. Takže kdo by chtěl zhubnout, ať se cpe ovocem a zeleninou.
Proč jste se pro tu změnu rozhodl?
Měl jsem tenkrát problémy s prsty u nohou, když klesla teplota třeba už jen na deset nad nulou, začínaly mi bělat a prochládat. To se zlepšilo, dnes už s tím problémy nemám.
Cítil jste se potom lépe?
Ano. Pak jsem zase začal jíst normální potraviny, objem žaludku se mi asi nezměnil. Nejím hodně, i porcí je méně.
Takže jste svými výkony jakási anomálie?
Myslím, že ne, protože když se podívám na své soupeře, jsou na tom často s postavou podobně jako já.
Na jednom Trnkobraní jste jako vítěz soutěže v limitu snědl deset velkých koblih a pak jste si dal ještě dalších deset, které jste snědl jakoby mimochodem během doby, kdy s vámi novináři dělali rozhovory.
Ano, někteří si mě nestačili při soutěži vyfotit, tak jsem jich ještě několik snědl pro fotografy. Ale ani mi to nepřišlo, na množství jich ani tak moc nebylo.
Je vám po soutěži těžko?
Je mi tíž. Je rozdíl, jestli jíte samotné párky, nebo koblihy, nebo kynutá těsta. Nejhorší je maso, to pak je, jako kdybych měl v žaludku kámen.
Jaký jste měl motiv začít soutěžit?
Slyšel jsem v rádiu o jakési soutěži v Třebíči v roce 2003, tak jsem tam jel. Na jistotu, že vyhraju.
Jakto?
Vybírali soutěžící z diváků a já byl nachystaný. Pak jsem ale jel na Trnkobraní ve Vizovicích, kde už jsem vítězství jisté neměl.
Po prvních vítězstvích se vám rozjela kariéra?
Ano, ve Vizovicích jsem překonal světový rekord 191 švestkových knedlíků za hodinu, to jsem měl na váhu potom o pět kilo víc. Byl jsem pěkně nadmutý.
V roce 2008 jste byl překonaný Američanem Bertolettim, máte šanci ho ještě pokořit?
Já snědl za stejnou dobu 162 knedlíků, on snědl 233. To bylo o dva talíře víc. Nevím, jak ho překonat. Musela by na to být nějaká finta, protože kapacitu žaludku zvětšit nepůjde a jinam ty knedlíky dávat nemůžu.
Co nemáte rád?
Nesnáším kečup. Kdyby byla soutěž s kečupem, tak bych se nepřihlásil. Vynechal jsem soutěž v jedení rajské omáčky, to bych snědl jeden knedlík s rajskou a dva by ze mě vypadly. Nemusím ani tlačenku, korýše bych taky asi nejedl. Maso obecně moc nemusím. V soutěžích, kde se jí maso, mám problémy, to se mi třeba ročně z pěti soutěží podaří vyhrát jen dvakrát. Už jsou tam těsné výsledky. A nemusím taky alkohol.
Máte ze soutěží nějaký hmotný prospěch?
Někde je finanční obnos, není to závratné. Jsou to tisícové částky, pokryjí náklady na cestu a něco zbude.
Před šesti lety jste se v New Yorku zúčastnil závodů v jedení hotdogů, skončil jste sedmnáctý, mrzelo vás to?
Kdybych žil v Americe a byl zvyklý na hotdogy, tak bych se myslím v první desítce umístil. Jídlo mi tam ale chutnalo. Jednou jsem si to před soutěží zkusil a pak až tam naostro. Bylo to na dvanáct minut, což bylo tak rychlé, že to nešlo dohnat.
Na to, že jste netrénoval, není špatné být sedmnáctý na světě.
Taky si myslím. Vítěz tam snědl asi 58 hotdogů, rekord je 69. To je množství, které bych nesnědl ani za hodinu, kdoví jestli za den. Je to nějakých šest sedm kilo jídla za dvanáct minut.
Lékaři tyhle soutěže moc nemilují, co vám na to říká ten váš?
Chodím na pravidelné prohlídky, lékařka neříkala nic. Nejím takhle každý den, kdyby ano, tak bych za chvíli vážil 150 kilo.
Naložil jste si někdy v soutěži víc, než jste zvládl?
V Pelhřimově si na festivalu rekordů předem nadiktuji množství, které sním. Před dvěma třemi roky jsem si to předtím doma nezkusil a soutěžil v jedení půlkilových jogurtů. Myslel jsem si, že bych jich mohl deset sníst. Osmý byl s potížemi, devátý byl hodně těžký a při desátém jsem to vzdal.
Čili nejdete přes svou hranici?
Jednou dvakrát to zkusím, a když vidím, že už to chce jít ze mě vrchem, tak to nepokouším. Stejně bych tím byl ze soutěže diskvalifikovaný.
Kdy jste vyloženě kapituloval?
V hodinových soutěžích v jedení masa. Posledních deset patnáct minut, když už jsem viděl, že soupeř pořád jí a já už to musel zajídat a ochucovat. Nakonec vyhrál třeba o dvacet deka.
Stává se, že organismus někoho odmítne potravu přijímat a jídlo prostě jde ven?
Stává se to a dobře to nepůsobí. Když jste v půlce soutěže a vidíte, že někdo vedle vás už zvrací, pak už se vám nechce pokračovat.
Cítíte chuť jídla při soutěži?
Zpočátku ano, ale když jíte hodinu, tak ke konci už necítíte nic.
Věnoval jste se rekreačnímu běhu, ještě běháte?
Teď moc ne, protože dostavujeme barák. Běh mě baví ze sportů nejvíc.
Kdybyste žil v USA, byl byste schopen stát se profesionálním jedlíkem?
Tam jsou peníze za umístění v těchto soutěžích celkem velké, věřím, že ti nejlepší se tím živí. Zároveň by nebylo lehké se dostat mezi nejlepší, musel bych přijít na nějaké fígle.
Soutěžil byste, i kdyby vám tělo dalo signál, že mu závodní jedení neprospívá?
Asi bych na nějaké soutěže ještě jezdil. Na soutěže, kde jsou za výhru peníze, tam jezdím vždycky.
Jak se z toho dostáváte? Lehnete si a necháte tělo trávit?
Lepší je spíš se trochu pohybovat, ale ne zrovna běhat. To by asi nedopadlo dobře. Snažím se trochu pít, i když po vypití hrnku vody máte pocit, že jste snědl další kilo párků.
Bojí se o vás manželka?
Dřív asi jo, teď už si zvykla. Ale při té soutěži v jedení vajíček se bála.
Zkoušel jste i hladovky?
Hladovku jsem zkoušel před těmi dvanácti lety. Vydržel jsem nejíst čtyři dny, ale pil jsem při tom ovocné šťávy.
Máte v rodině nějakého dalšího jedlíka?
Můj otec začal také jíst na soutěžích, ale on to chytl ode mě, začal tři roky po mně. Umisťuje se na předních místech. V genech možná něco máme.
V Domaníně bydlíte s rodinou dva roky, máte nějakou přezdívku od starousedlíků?
Jo, když někam přijdu, občas mi říkají: Ahoj, ty jedlíku knedlíků!
