František má rád módní výstřelky, Erik se ztotožňuje s fantasy hrdiny

Jedenadvacetiletý František Sobek a devatenáctiletý Erik Jiránek. Mladí kluci, kteří se navzájem neznají. Přesto mají hodně společného. Kromě toho, že žijí v Písku, se od ostatních liší módním stylem, který vyznávají. Jsou prostě na první pohled něčím jiní.
Se stylem emo začal František Sobek koketovat zhruba před čtyřmi lety. Nechtěl proti ničemu protestovat ani zastírat své problémy. Chtěl se jen lišit od ostatních. „S rodiči mám super vztah, o mém stylu vědí a tolerují ho. To, jak se oblékám, chápou jako určitou extravaganci,“ říká.
Má rád módní výstřelky a černou barvu. Když s emo začínal, barvil si vlasy na fialovo, červeno a černo. „Chodím oblékaný tak, jak se mi to líbí, a nezajímám se, jestli to někomu vadí. Nechápu, proč by měli mít dospělí obavy z toho, že se mladí začnou jinak oblékat a odlišovat se,“ uvažuje František. Připouští, že někoho mohou zarážet podmalované oči. „Pokud jdu na důležité jednání, jsem za slušňáka, jinak bych měl menší šanci,“ usmívá se mladík, který v současnosti hledá práci.
Podle všeobecných názorů patří k emo stylu sebepoškozování. „Myslím, že si tím někteří lidé dokazují, jací jsou frajeři a chtějí to ukázat i okolí. Já takový ale nejsem. Zkoušel jsem si kdysi típnout cigaretu o zápěstí. Bolelo to. Víckrát to nezopakuju,“ líčí. Míní, že všechno má hranice, kde končí sranda. „Chodil jsem s „emačkou“, ta byla úplně mimo. Měla žiletkou jemně pořezanou ruku od zápěstí k lokti, jen aby to okolí poznalo. Snažil jsem ji přesvědčit, že to je hloupost. Nedala si říct, a tak jsme se rozešli,“ vzpomíná František Sobek.
Od osmé třídy na základní škole vyznává Erik Jiránek fantasy styl. Účesem, módou, hudbou i životním stylem. Nosí hiphopové oblečení a volnější mikiny s kapucí. Nejraději má černou a tyrkysově modrou barvu. Fantasy popisuje jako únik od starostí a problémů bez drog a alkoholu. Věří v dobrou budoucnost. Žije v iluzi pohádek a jejich dějů. Ztotožňuje se s nebojácnými a neohroženými hrdiny. A věří na osudové náhody. „Chovám se většinou arogantně a ironicky a vybírám si sám přátele, kteří mi vyhovují,“ charakterizuje se.
Erika baví být výstřední a nesplývat s davem. Připouští však, že současný styl nemusí vyznávat navždy. „Každý člověk se mění postupem času. Dochází k novým věcem a postojům. Staré vypouští. Nechávám to plynout. Je to o tom, že si utvořím časem nějaký vlastní názor a styl,“ uvažuje Erik.
Právě maturuje na Soukromé střední výtvarné škole v Písku. Chtěl by jít na vysokou. Má za sebou přijímačky na pedagogickou fakultu. Dopředu tuší, že vzbudí pozornost asi i na univerzitě.
„Některé dospělé můj styl pobuřuje. Také se mi stává, že o mě lidé říkají, že jsem emo. Můj styl se ale od emo liší,“ říká Erik Jiránek. Dodává, že jeho rodiče ho naopak berou bez problémů, stejně jako jeho dívka. Ta žádný styl nevyznává. Je „normální“.
Pro dospělé jsou současné styly mládeže často velkou neznámou. Proto přišlo písecké Sociálně psychologické centrum Arkáda s projektem Bez školy to nepůjde, který se mimo jiné zabývá netypickými projevy mladých.
„Emo je poměrně nový jev, se kterým se učitelé setkávají a často nevědí, jak na něj reagovat. Informací je nedostatek,“ zdůrazňuje Šárka Uhlíková z Arkády. Před časem uspořádala Arkáda první seminář o emo stylu. Zatím jediný na Písecku. Zájem o něj byl tak velký, že ho pořadatelé zopakují. „Před školením jsem věděla, že existuje tento styl. Znala jsem ale spíše jeho vnější, tedy vzhledové projevy. O tom, že existuje jakýsi kodex nebo zásady, jejichž dodržování se poměrně striktně vyžaduje, jsem se dozvěděla až na školení,“ vysvětluje zástupkyně ředitele píseckého gymnázia Romana Slabová.
Na gymnáziu sice podle ní není vyhraněný vyznavač ema, ale setkala se už mezi žáky s jeho náznakem. Informace, které na školení získala, jsou proto pro ni důležité. „Je dobré vědět, jak reagovat, co sledovat a jak eventuálně pomoci,“ myslí si Slabová. Obecně je emo styl známý tím, že jeho vyznavači chodí v tmavých barvách, jsou melancholičtí a řežou se žiletkami do rukou. Vždy to tak ale být nemusí. „Emo bych rozdělila na dvě odnože. Na módní záležitost, kdy se děti jen přikloní k trendu. Chtějí být zajímavé, spíš si na smutek hrají a hlavně si neubližují. Tam je dobrý předpoklad, že z toho vyrostou a přestane je to bavit. Tyto případy bych nedramatizovala,“ vysvětluje Šárka Uhlíková z Arkády.

Přemýšlejí o sebevraždě

Horší podle ní je, pokud se „emouši“, jak si tito lidé říkají, hlásí k radikální životní filozofii.
„To znamená, že jsou zklamaní, frustrovaní, dávají najevo svůj smutek. Často se sebepoškozují, nebo přemýšlejí o sebevraždě. Mají například pocit, že nedostali od rodičů, co měli. Jsou do sebe zahledění a sebestřední,“ popisuje Uhlíková. Patologický stav už je potom práce pro psychologa.
I v Arkádě se setkávají s případy sebepoškozování. „Tito lidé jsou uzavřené typy, které pomoc samy nevyhledají. Spíše ji zprostředkují rodiče, učitelé nebo kamarádi,“ uzavírá Šárka Uhlíková. Prevence, vzdělávací programy a poradenství Arkády využilo už na tři sta lidí. Další mohou centrum kontaktovat na telefonním čísle 382 211 300 nebo e-mailu info@arkada-pisek.cz.