Fonendoskop vyměnil za piano

Tomáš Alferi z Mostu má lékařský diplom, ale kariéru doktora nechal běžet. Kouzlí s tóny u divadla.

Most / V Městském divadle v Mostě je vrchním přes muziku Tomáš Alferi. A mnohé to provokuje. Sotva dokončil 1. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, nastoupil do kumštu a bílému plášti dal vale. V lékařské rodině troufalé rozhodnutí. „Táta doktor, máma doktor, bratr doktor. Mě ale baví muzika,“ prozrazuje na sebe Alferi.

Měl jisté místo v nemocnici na interně nebo na gynekologii. V roce 2001, kdy absolvoval, se čerství lékaři prali o flek ve špitále. On ho s „lehkostí a grácií“ odhodil jako Cyrano širák. Dostal nabídku do mosteckého Divadla rozmanitostí. Netrvalo dlouho a umělce si přetáhla činohra mosteckého městského divadla. Z vystudovaného lékaře se stal hudební skladatel, korepetitor a hudební dramaturg.

Koule představ a snů

„Jako malý jsem se chtěl stát zaoceánským kapitánem. Později z nepochopitelných důvodů lékařem. V pěti letech mě rodiče dali na piano. Nenáviděl jsem ho. Sliboval jsem, že si budu v koutku tiše hrát, když nebudu muset na hodinu,“ vypravuje hudebník. Až v pubertě si začal uvědomovat, co hraje. „Nakonec jsem hudbě propadl docela,“ konstatuje Alferi.

Kouzlo nahrávacího studia poprvé poznal doma v obýváku, když z páskového magnetofonu poslouchal otcovy nahrávky z Itálie a některé pasáže náhodou přemazal.

„Vytvořil jsem hluk, který mě fascinoval. Zatoužil jsem kromě hraní na klavír vymýšlet zvuky ke scénkám, které jsme s kamarádem Adamem Šmejkalem psali a nahrávali. A to byl prvopočátek mé cesty k divadlu,“ vzpomíná Alferi.

Klavír a kompozici nenechal stranou ani při vysoké škole. Divadlem kolovala fáma, že medicínu udělal hlavně kvůli rodičům.

„Naši mě nikdy k ničemu nenutili. Medicína mě bavila. Nestudoval jsem ji jenom proto, abych měl diplom, a stal se tak váženou osobou ve společnosti. Tušil jsem ale, že obor dělat nebudu,“ vysvětluje lékař a hudebník v jednom těle. Zvyklý na studentský bohémský život spadnul rovnýma nohama do divadla.

„Koule mých představ a snů se samospádem rozkutálela z vršku a pořád se kutálí,“ hodnotí Alferi.

Informace musí uležet

Divadlo je tým, a než Alferi usedne ke klavíru, aby začal komponovat, absolvuje vedle režiséra řadu rozhovorů s výtvarníky, scénografy a ostatními tvůrci té které hry. „Když do sebe vstřebám co nejvíc informací, na den dva, na měsíc to naložím do hmoty pod mozkovou kůrou a všechno nechám hezky uležet. A jednoho rána vstanu a ještě rozespalý sednu k pianu. Bez kontroly vědomí začnu psát a hrát. A vlastně netuším, jestli se mi to zdá, anebo je to skutečné. Když vyřadím vědomou kontrolu svého jednání, jde mi komponování rychleji a snadněji,“ prozrazuje svůj styl Tomáš Alferi.

Rána nemytých a rozespalých očí se protáhnou do dvou hodin po poledni. Teprve pak, když má skicu hotovou, si dá snídani.

„Moje práce je časově nepředvídatelná, nemám pevnou pracovní dobu. Vlastně pracuji pořád, všechno kolem má vliv na to, co napíšu,“ říká muzikant.

Vedle Mostu stíhá psát pro divadla v Liberci, Praze, Kladně, Příbrami. S Bilbem Reidingerem napsal operu dell´arte, se Sylvií Krobovou natočil desku. Ve volných chvílích píše hudbu koncertní.
Má dvě malé děti, starší Kryštof nemá rád, když táta hraje. „Přijde ke klavíru, přibouchne mi ruce a říká: Tome nehraj! Já na něj: Co ti na tom tak vadí? A on na to: Ta hudba!“ směje se Alferi. Kryštof zatím nebuší vzteky do stolu v rytmu jako on, když býval malý, ale kdo ví. Možná jednou půjde v otcových stopách a rodina Alferiova se z lékařů přerodí do profesionálních hudebníků.

Články z jiných titulů