Ekvátor: v zajetí arabského rytmu

Skupina Ekvátor byla sice v roce 2005 založená v Čechách, ale s naší zemí má jen málo společného. Její jádro se dalo dohromady v uprchlických táborech. Lídrem je zpěvák a bubeník Annas Younis, který došel z Iráku přes Jordánsko, Rusko, Ukrajinu a Slovensko až do Čech. „Děláme moderní taneční arabskou hudbu,“ říká Younis.

Jak jste dal dohromady Ekvátor?

Znal jsem pár muzikantů z Prahy a další v nejrůznějších uprchlických táborech v Čechách. Tak jsem je spojil do jedné kapely. Hned na prvním koncertě jsme měli pět set posluchačů a kamery České televize.

Odkud pochází jednotliví hudebníci?

Z Ruska, Arménie, Gruzie, Čečenska. Já jsem z Iráku. A protože skládám muziku a texty já, vychází nám z toho moderní taneční arabská muzika. Kdybych to měl nějak popsat blíž, tak hlavní část repertoáru tvoří alžírský hudební styl rai. Jeho klasickou podobu kombinujeme s rytmy z Blízkého východu.

Jakým jazykem se ve skupině domlouváte?

Nejvíc u nás zní ruština. Navíc teď bydlím v Rusku a živím se jako překladatel. Umím rusky, arabsky a česky. Domluvit se mezi sebou, to pro nás není problém.

V Česku jste populární. Čím to podle vás je?

Víme, co mají Češi rádi. Je to taneční rytmus a my jim hrajeme to, co se jim líbí. Na koncerty chodí stále více lidí. V poslední době jsou v publiku dva až tři tisíce lidí. Jezdíme hrát na Slovensko nebo do Rakouska. Ale české posluchače považujeme za nejlepší. Teď tady koncertujeme tak sedmkrát do měsíce.

Divadlo 29 je spíš komorní prostor. Tam se tisíce rozhodně nevejdou.

V Pardubicích jsem hrál třikrát. Devětadvacítku znám. Startujeme v osm večer a pořádně to tam rozhýbeme. Lidé na našich koncertech tančí a užívají si to. Je to jedna velká diskotéka. A nikomu vůbec nevadí, že nerozumí textům. Lidé dvě hodiny v kuse tančí na parketu a nezastaví se. Cítí rytmus.

To vy jako bubeník musíte dvojnásob. Kdy jste s tím začal?

Chytlo mě to už jako malé dítě. Od pěti let jsem bušil do všeho. Začal jsem hrát na stole, pak na židle, buben a od patnácti let hraji s kapelami. Hlavní je, abych byl při bubnování uvolněný, nepřemýšlel nad tím a nechal hrát jenom ruce. Potom jde všechno absolutně samo.