Držet palce sklářům
Pokud něco s naprostou samozřejmostí očekáváme co nevyhnutelné, pravděpodobně se pak stane něco, co jsme nečekali vůbec. Nejsem slavný inženýr Murphy (pravda, nejsem ani moc dobrý jaderný fyzik), nicméně takhle by mohl znít jeden z jeho mile jedovatých zákonů.
Jestliže všichni čekali, že sklářství na Vysočině po pádu skláren ve Světlé nad Sázavou zvonil zvonek umíráček, mýlili se. Takových dobrých omylů ať je ovšem jen více. Světlá opět nasedla na svého skleněného koně a neplánuje z něj moc rychle slézt. Zdejší skláři sice momentálně sklo nefoukají ústy, ale lisují jej a leští plamenem, možná ale ani ty sklářské píšťaly ještě neskončí nadobro v bazaru průmyslové historie.
Shodli jsme se doma, že jestli něco nesnášíme, jsou to broušené skleničky, ale mě pak zase napadlo, že pít irskou whisky z porcelánového pucláku není ono, takže mít pár whiskových sklenek v domácnosti nezaškodí. Však jsou to hodnoty pro řady potomků, pokud předpokládáme, že též budoucí generace budou trpět nízkou vášní pro whisky. Dobrý alkohol nikdy dlouho ve sklínce nevydrží, co nás ale nepochybně přetrvá i po té báječné apokalypse, co nám předpovídají Mayové, je sklo. (Taky se díváte u starých domů na sklo v oknech, zda je bublinkovaté, duhové a různě křivé, nebo průmyslové, nové, rovné a čiré?)
Dal jsem jednou otci jako malý chlapík k Vánocům pod smrk sadu rubínových skleniček, které jsem našel na půdě v zaprášené krabici. Otec byl velmi potěšen opětovným darem, který si již kdysi on sám na tu půdu do krabice odložil. Skleničky jsou prostě bezesporu dobrým dárkem, který umí těšit opakovaně.
Světelským sklářům nezbývá přát, než aby jejich pece ještě aspoň pár let nemusely vychladnout. Sklářům pekingským vzkazuji hrdě a naivně: ještě je něco, co umíme líp.
