DRUHÁ POLOVIČKA: Můj muž? Naklonovat ho a rozdat
Přerovský kreslíř Lubomír Dostál je podle mínění své ženy Yvety takřka dokonalý muž. Pracovitý, spolehlivý, čestný, dochvilný, nekouří, téměř nepije, je podnikavý a také obětavý. Žít vedle něj prý ale není vůbec jednoduché, jak by se mohlo zdát. Někdy totiž prý svou dokonalostí dokáže pořádně naštvat.
„Vedle něho totiž více vyplouvají na povrch moje negativní vlastnosti. Myslím, že jich nemám moc, ale když máte vedle sebe akorátního člověka, jsou ty špatné vlastnosti viditelnější,“ posteskla si Yveta Dostálová.
Říkáte, že váš muž je workoholik. Co všechno dělá?
Učí na základní škole výtvarnou výchovu, kreslí vtipy, maluje obrazy, píše básničky, podniká v reklamě, kreslí s dětmi v mateřské škole. Je neuvěřitelně vitální, jakoby pořád nabitý energií, má spoustu nápadů a je hned připravený je uskutečnit. Umí si dobře rozdělit čas a rozvrhnout si pracovní věci, sám sobě je skvělým manažerem. Jen někdy nedokáže pochopit, že já jsem už třeba unavená a nemám tolik elánu jako on. Jsme v mnohém odlišní, jeden hot a druhý čehý. Ale funguje to, rozumíme si. Už čtvrt století.
Jak se jeho umělecká duše střetává s obyčejným reálným světem?
Má svůj svět, ve kterém se pohybuje a je v něm šťastný. Lidé nadávají na zdražování, na vládu, na reformy, na to, že půjdou do důchodu v sedmdesáti. Můj muž si takové věci vůbec nepřipouští, jdou mimo něj. Je to asi jeho bohatým vnitřním světem, kde ho nic moc netíží.
Co vám na něm vadí?
Moc věcí ne. Ale asi nejvíce to, že pořád jí. Sice po troškách, ale každé dvě hodiny. Jí klidně i večer, časově se nijak neomezuje. A pořád vypadá dobře. Je to až nespravedlivé. Říkávám vždycky – on se nají a já přiberu.
Když tvoří, má nějaký pracovní rituál?
Ani ne, pracuje prakticky v průběhu celého dne. Když byly naše děti malé, musel kreslit v noci, teď je to už jedno, syn Lukáš má jednadvacet let, dcera Nikola devatenáct. Jako správný ješitný muž má ale rád, když se o jeho tvorbu zajímám. Ale viditelně. Nestačí mu, když jdu kolem a jen mu nahlédnu přes rameno, on chce, abych si třeba jeho výkres vzala do ruky a ohodnotila ho. Má rád chválu, ale tou já šetřím.
Kdy jste nejvíce ocenila všechny ty jeho dobré vlastnosti, kterých si vážíte?
Asi ve chvíli, kdy se nám narodila dcera. Na svět přišla v osmém měsíci, prognóza byla velmi zlá, převezli ji do Olomouce, napojili na dýchací přístroje. Zvládal jezdit za mnou do porodnice, za ní na novorozenecké oddělení a ještě se starat o syna. Tehdy jsem děkovala bohu, že takového chlapa mám. Dcera je naštěstí v pořádku, všechno jsme ustáli.
Kdy jste ho naposledy naštvala?
Když jsem mu navrhla, že bychom mohli jeho obrazy na stěnách obměnit. My totiž máme v bytě jeho kresby a malby a já jsem měla chuť to pozměnit. Máme jich totiž obrovské množství. Jemu se to ale nelíbilo a cítil se dotčeně. Jeho díla nevisí jen na záchodě a v koupelně, ale jsem přesvědčená, že i tam jednou budou mít své místo.
Jaký je jeho profesní a osobní sen?
Vyhrát soutěž karikaturistů, která se každý druhý rok koná v Belgii. Už se jeho vtipy dostaly v této soutěži do prestižního katalogu, ale zatím se mu nepodařilo se umístit. A v té osobní sféře by si asi přál věc, která je nemožná – nakouknout do minulosti. Setkat se s Pablem Picassem. Nebo si promluvit s prastrýcem Josefem Dostálem, který byl známým přerovským učitelem a historikem. V sedmdesátých letech patřil k výrazným osobnostem, ale v té době byl Luba ještě dost malý na to, aby setkání s takovým člověkem ocenil.
Mívá umělecké splíny? Jak se projevuje jeho smutek?
Nemluví. Nerad ukazuje svoje emoce, ale já už za ty roky poznám, když ho něco tíží. Nebývá to ale často, protože Luba je pozitivně nabitý člověk, navíc dobrák od kosti. Kdyby šel naklonovat, udělala bych to. Byla by spousta spokojených žen.
