Dřevěná hračka nade vše
Tradiční dřevěné hračky byly oblíbené před dobami plechu a plastu. Já sama si pamatuji, že jsem jich jako dítě moc neměla. Vzpomínám si pouze na kočičku a koníčka na válcovitém podstavci, který když se zespodu zmáčknul, zvířátko si sedlo nebo se položilo. Jednou, když jsem šla poprvé na nákup a procházela jsem kolem hračkářství, z výlohy se na mne díval malý dřevěný pejsek. Myslím, že jsem kvůli němu nekoupila máslo nebo šunku, ale pejsek byl můj. Maminka mne za to nepochválila, ale to už určitě tušila, co ji v budoucnu čeká. Nevím už proč, ale pejska jsem si moc oblíbila. Brala jsem ho všude. Do školy, na výlety, dokonce mne občas v noci tlačil pod hlavou. Jednou jsme jely s maminkou do Prahy. Chtěla mi tenkrát ukázat Národní muzeum, a kdyby zbyl čas, i Petřínskou rozhlednu. Byl to moc hezký výlet a na Petříně jsme se hodně nasmály svým odrazům v křivých zrcadlech.
Cestou zpátky už maminka pospíchala na vlak, a tak se rozhodla, že si trasu z Petřína občas zkrátíme vzdušnou čarou. Bylo předjaří a na svazích se ještě povalovaly ostrovy sněhu. Na jednom takovém jsem uklouzla a spadla. V ruce jsem svírala svého dřevěného pejska. Rázem se z něj stal invalida. Chyběla mu zadní noha a bylo po výletní idylce. Maminka trvala na odjezdu vlaku a já zase na najití části hračky. Nakonec převrátila v okolí snad všechny zbytky posledního sněhu, aby kousek chybějícího dřívka našla. A štěstí nám přálo. Jen vlak jsme nestihly, a tak jsme přespaly u tety. Než jsme se k ní dostaly tramvají, viděla jsem i poprvé noční Prahu.
Dodnes občas mrknu na polici, kde mám svoji starou hračku. Vždy mi připomene nejen všechny úspěšně složené zkoušky, kam mne provázela jako talisman, ale i svatou trpělivost mojí maminky.
