Do ústavu ne! Jen chvíli klidu
O svou mentálně postiženou dceru Jarmilu se Věra Prokešová z Přerova stará už sedmadvacet let. Je jejím vymodleným a jediným dítětem. Péče o ni jí ale dává s každým rokem navíc zabrat. Jarmila je bez ní naprosto nesoběstačná. Kdyby ji proto na pár dnů mohla svěřit takzvané odlehčovací službě, velmi by si oddechla.
Zatímco v řadě jiných měst v Česku taková služba funguje, v Přerově stále schází. Kromě Prokešové by přitom mohla pomoct stovkám dalších Přerovanů, kteří se také starají o postižené. Vyplývá to ze studie spokojenosti obyvatel se sociálními službami v Přerově, kterou si úředníci nechali nedávno zpracovat.
Vedení města chce rodičům vyhovět. „O odlehčovací službě uvažujeme, protože chápeme její nutnost. Ale nejdříve musíme sehnat peníze,“ prohlásila náměstkyně přerovského primátora Jarmila Havlíčková.
Potřeba podobné služby je naléhavá hlavně v posledních letech. „Máme tu první generaci rodičů, která o své mentálně postižené děti pečuje doma, zatímco dříve bylo běžnější, že děti s postižením končily v ústavní péči. Teď se tito rodiče dostávají do situace, kdy už jim babička s dědou nemohou pomoci a oni také vstupují do věku, kdy péči přestávají fyzicky zvládat,“ přibližuje vedoucí odboru sociálních věcí magistrátu Jana Žouželková.
A přesně to je i případ Prokešové. Ta svůj příběh nevypráví proto, aby vzbudila lítost, ale aby lidé nezatížení péčí o postiženého pochopili, proč rodiče jako ona službu potřebují. A především jí jde o to, aby čtenáři její dceru neměřili přísnýma očima a chápali, že je těžce mentálně postižená.
Příběh obětavosti a lásky
Když jdou spolu za ruce po ulici, plavou v bazéně, fandí na hokejovém zápase, nebo sedí v hledišti loutkového divadla, vypadají sehraně. Matka a její postižená dcera. Málokdo ale vidí i druhou stranu jejich života. Bezmocnost postiženou Jarmilu natolik dusí, že doma dokáže ublížit i tomu nejmilovanějšímu člověku. Své matce. Ta mívá občas na pažích modřiny, drobné štípance už ani nepočítá.
„Dcera nemluví a má motorické potíže, což ji vnitřně rozlaďuje. Proto má agresivní projevy. Nemůže ale za ně,“ vysvětluje Prokešová. Zvládat dceru je pro ni těžké po fyzické i psychické stránce.
Navíc musí být Jarmile neustále nablízku, protože ta její společnost vyžaduje. „Dopoledne je ve školce a to si trochu odpočinu. Po obědě mi to ale začíná, stále musím být ve střehu. Jarmilka se také domáhá, abych na ni pořád mluvila. Dopustila jsem se proto drobnější lsti a svoje vyprávění si nahrávám na diktafon, pak to v několika obměnách dceři pouštím,“ vypráví Prokešová.
Její dcera se dorozumí se svým okolím jen několika gesty, prakticky neovládá ani znakovou řeč, neboť naučit se ji je mimo její možnosti. Přesto ale dokáže třeba z televize rozpoznat negativní slova například o různých tragédiích. To ji natolik rozruší, že zuří nebo zvrací.
Neustálá péče a ostražitost Prokešovou velmi vyčerpává. „Občas mi pomáhá moje kamarádka. Když vidí, že mě ten kolotoč péče znavuje, vezme si Jarmilu na víkend k sobě domů. Ale také už má svůj věk, takže ji nechci zatěžovat. Dříve mi byli oporou i rodiče, ale ti už nežijí,“ podotýká Prokešová.
Do ústavu ne
Dobře ví, že by pro ni bylo nejjednodušší dát dceru do ústavu, ale na to nemá srdce. Dokud spolu mohou být, nechce ji předat do dlouhodobé péče cizím lidem. „Když se Jarmilka narodila, moje vrstevnice začínaly pomalu vozit kočárek s vnoučaty. Zhruba po půl roce jsem začala mít pochybnosti o jejím zdravém vývoji. Lékaři zjistili, že má dětskou mozkovou obrnu a mentální retardaci. Byla jsem z toho zlomená, ale řekli jsme s mými rodiči, že to zvládneme,“ říká Prokešová.
Teď, ve svých čtyřiašedesáti letech, přiznává, že ke svému boji potřebuje pomocníky.
