Do roka a do dne, slibuje ponocný

Bezpečí ctihodných měšťanů střežil z věže pověžný a na klid v temných uličkách dohlížel ponocný. Oba pak zpěvem a také troubením oznamovali hodinu, která právě nastala. Ponocný v dlouhém kabátci s halapartnou, lucernou, troubou z volského rohu a psem. Tenhle pohled zná většina z nás leda tak z Ladových obrázků. Naživo se dá vidět málokde. Třeba v chodské metropoli. Ponocný z masa a kostí se prochází po domažlickém náměstí. Místním i turistům pro radost. „Vím jen o ponocném ve Znojmě. Takže jsem asi republikovou raritou,“ směje se osmatřicetiletý Roman Holub.

„Po náměstí chodím v létě v pátek a v sobotu večer v celou hodinu. Vždy v devět a v deset hodin,“ upřesňuje domažlický ponocný, jehož jedna pochůzka od fary nad spodní bránou náměstí k šikmé věži trvá asi patnáct minut. „Když vyjdu, zamávám lucernou a z ochozu věže se ozve nábožná píseň. Chvalozpěv zní třikrát z věže z magnetofonového pásku, já na něj odpovídám stejnými slovy. Dříve zpívaly z věže manželky ponocných, ale ta moje mě hnala, když jsem jí to řekl. A nikomu jinému se zpívat nechtělo,“ vysvětluje Roman Holub.

„Ale můj syn by měl už teď do toho chuť. Tak si možná vychovávám nástupce. Musí totiž zestárnout, ponocným nemůže být takový klučina,“ prozrazuje. Po každé ze tří sérií zpěvů zatroubí na volský roh na tři světové strany. „Panuje taková tradice, že které z děvčat mi na konci pochůzky sfoukne lucernu, do roka a do dne se vdá. A už se to několikrát vyplnilo,“ chlubí se ponocný.

„Když není po ruce vdavekchtivá dívčina, sfouknou svíčku přítomné děti. Ty jsou nadšené, doslova se na to třesou. A občas jim půjčím i troubu, aby si zatroubily,“ dodává. „A jsou zvědavé. Vyptávají se na ledacos. Ale stejně tak i dospělí. Ty zajímá hlavně historie ponocného,“ říká. V Domažlicích službu pověžného zřídili už někdy ve čtrnáctém století. Službu ponocného o něco později.

Hlavní funkci měl pověžný, protože ten z kostelní věže upozorňoval troubením, zvony nebo i vyvěšením praporu na různá nebezpečí. Třeba na oheň, velkou vodu či posuny vojsk. A ponocný zase dbal na noční klid v městečku. Ale po válce už byl ponocný v Domažlicích jen turistickou atrakcí. Tou byl třeba Martin Zdanovec, který musel k bytečku do věže vyšlapat stočtyřiadevadesát schodů.

V roce 1971 sloužil krátce jako ponocný důchodce Jírovec, ale podle jeho troubení se hodinky řídit nedaly. Nechával se totiž turisty napájet, takže se stávalo, že pochůzku často zmeškal, nebo dokonce někdy i vynechal. Pro nespolehlivost ho tedy na dlouhá léta vystřídal magnetofon na kostelní věži.

Troubení dalo zabrat

Současný ponocný Roman Holub je kostelníkem římskokatolické farnosti Domažlice a pracovníkem sociálních služeb plzeňské diecézní charity. A vyrostl kousek od šikmé domažlické věže. Písničku z pásky slýchával každý den a uměl ji nazpaměť. „Já sám jsem ale živého ponocného nikdy neviděl. Ale o tři domy dál bydlela paní Zdanovcová. Vlastně poslední ponocná s ponocným. Z jejího vyprávění jsem toho moc věděl,“ vzpomíná Holub, který si jednou dodal odvahy a nesměle nabídl, že by do služby ponocného rád nastoupil.

Zpěvu se nebál. Zato troubení mu dalo zabrat. „Troubu jsem dostal den před Chodskými slavnostmi. Nikdy jsem na nic netroubil. Dostal jsem k ní nátrubek. A prý zatrub. Já se zpotil a zíral. To, co jsem poprvé z rohu vyloudil za zvuk, bylo příšerné. No a na vylepšení troubení jsem tenkrát měl vlastně jen noc,“ vzpomíná na horké chvilky Roman Holub. Trouba zřejmě z volského rohu je původní, je z roku 1888 a je vypůjčená z muzea.

„Osadili ji kvůli mně jazýčkem, nejsem muzikant,“ upřesňuje. Domažlický ponocný troubí vždy jen na tři světové strany. Západ vynechává. „Traduje se, že tam jeden ponocný dostal přes pusu a od té doby se bojí. Vypráví se i to, že tam bydlí pan farář a toho to budí ze spaní. Říká se také, že se nesmělo troubit na západ, protože tam bylo Německo,“ připomíná ponocný.

Haltravský ovčák

Ponocný v Domažlicích nosí plášť navržený historikem Janem Vogeltanzem, který je odborníkem přes vojenství. Takový plášť byl součástí stejnokroje rakousko-uherské císařské armády, jejímž vysloužilcem ponocný zpravidla býval. Na tuto dobu odkazuje i jeho čepice s kšiltem. „V začátcích jsem nosil půjčenou uniformu z muzea. Prý to byla stará nádražácká uniforma vyzdobená nášivkami.

Ta byla hodně teplá. Asi deset let mám ušitý kabátec na míru,“ upřesňuje Roman Holub. Romana Holuba na pochůzkách doprovází čtyřnohý rezatý Valda. „Říkám mu haltravský ovčák. Je to zlatíčko, je trpělivý, nechá se hladit a na oplátku i leckoho olízne,“ směje se ponocný. Čtrnáctiletého křížence jezevčíka do Domažlic na pochůzky vozí z Postřekova Iva Havlíčková z Postřekova.

„Bez Valdy to nejde. Letos chyběl pouze jednou a já na to do smrti nezapomenu. Přišla holčička a dlouze na mě koukala. Nabízel jsem jí roh. Ale ona odmítla s tím, že přišla za Valdou. Že mu přinesla piškůtky. Nevíte, jak mě to mrzelo. Snažil jsem se děcku vysvětlit, proč Valdu nemám. Ale všechno marné, bez slziček se to neobešlo. Holčička se hlasitě rozplakala a bylo hodně těžké ji utišit,“ vzpomíná.