Do Českého Krumlova mi zastavilo hned druhé auto

Stopování je hlavně o štěstí. Během třídenní reportáže mi nechybělo. Po zvednutí palce u silnice mi zastavila vždy auta během prvních minut.
Cesta stopem z Budějovic do Českého Krumlova, Tábora a Jindřichova Hradce mi trvala jednaosmdesát, sedmdesát a osmdesát minut. Do časů jsem započítala i dopravu na výpadovky pomocí MHD z centra, čekání a zdržení na cestě.

1. Český Krumlov

„Dobrý den, jedete do Krumlova?“ ptám se asi třicetiletého modrookého muže, který řídí. Je v autě sám. „Jo, jedu,“ odvětí a dává pryč věci ze sedadla spolujezdce. Stojím jen malý kousek od autobusové zastávky Autocamping na výpadovce na Krumlov. Zastavilo mi hned druhé auto, které projelo kolem mého zdviženého palce. Stříbrná Octavie s náchodskou poznávací značkou.
Šofér s odrostlým strništěm na opálených tvářích prý dříve také stopoval. A proto i dnes občas stopaře vezme.
Nejedeme příliš dlouho, když si řidič vzpomíná, že musí ještě do Zlaté Koruny. Na dvě schůzky. Radost z rychle chyceného stopu opadá. Jsem trochu zklamaná. „Já to nemám na dlouho. Tak na dvacet minut, ale nechci vás zdržovat. Co kdybych vás vyhodil tady na zastávce?“ nabízí mi řidič. Raději bych ale na něho počkala, jestli mě potom vezme přímo do Krumlova. Souhlasí.
„Dobře, tady u řeky vás vyhodím a sejdeme se nahoře u penzionu,“ plánuje sympatický muž v outdoorovém oblečení.
Jdu pomalu do kopce. Prohlédnout klášter, prostudovat mapu a přečíst naučnou ceduli. Sleduji hodinky. Už by tu měl být. Začíná pršet a mě začínají napadat černé myšlenky. Čekám skoro třicet minut.
„Taxík už je připraven,“ zvesela hlaholí vracející se muž, který se vynořil za rohem. „A za čekačku vás odvezu v Krumlově, kam budete chtít,“ říká. Zbytek cesty proklábosíme o všem možném. Ukazuje mi i krumlovskou zkratku, kterou znají jen místní.

2. Tábor

Stojím s upaženou rukou u točny autobusu číslo dvě v Nemanicích. Prší. Levačkou držím čtvrtku s tlustými černými písmeny TA, pravým palcem ukazuji vzhůru. Chci do Tábora.
Je až neuvěřitelné, jaké mám štěstí. Bojím se, že to nebude jen tak. Na bílou dodávku, která mi zastavila jsem čekala snad jen dvě minuty.
Za volantem sedí asi devětadvacetiletý, černovlasý muž. Jí sušenku v červeném alobalu. Nic neříká. Děkuji mu, že mě vzal. Neodpovídá, jen se směje. Ticho. Usmívá se i mé poznámce, že jeho kabina vypadá jako obývák a tomu, že mu přeji dobrou chuť.
Dobrá, povídat si asi nechce. Ještě se ho ale zkusím zeptat, kam míří. „Jedu domů, do Hradce Královýho. A myslím, že si můžem tykat,“ říká šofér. Jmenuje se David a s dodávkou jezdí po celé Evropě. Dnes jede z Německa.
Během chvilky se zprvu nemluvný chlapík rozpovídá. Vypráví mi o své práci. Jaké je to spát jen čtyři hodiny denně, jak to chodí při rozvážení nebo jak mu bylo špatně na trajektu cestou z Německa do Anglie. Narážíme i na téma stopování.
„Devadesát procent času jsem na dálnici, takže stopaře ani nepotkávám. Ale občas přeci jen nějakýho vezmu. Ale to na mě musí udělat trochu dojem. Dredaře neberu,“ vypráví David.
Mezitím jsme přijeli do Tábora. Zastavuje mi u Lidlu. „Díky moc a šťastnou cestu,“ loučím se s ním. Byla to příjemná cesta.

3. Jindřichův Hradec

Pokaždé, když jdu na stopa, cítím zvláštní strach. Napětí. Je to stejné, i když vyrážím do Jindřichova Hradce. Na hradeckou výpadovku se dostávám nejhůř.
Čekám pět minut - jsem zhýčkaná předchozími úspěchy. Po osmi minutách brzdí velký náklaďák. Z cestování s kamióňáky jsem měla vždy obavy. Ale stejně k němu utíkám, co mi síly stačí. Otevírám dveře. Poslední schůdek do kabiny je v úrovni mých očí. Potom, co řidič potvrzuje, že jede do Hradce, šplhám nahoru. Je to docela dřina.
Sedadlo spolujezdce mi přijde strašně naklopené dozadu. Nechci ani vědět proč, i když to moc dobře tuším. Ohlédnu se. Za sedadly je malá lenoška. Mám strach.
Před očima vidím muže z loveckých potřeb, který mi prodával pěnový pepřový sprej. „Až na vás poběží, miřte na hruď, jinak ho netrefíte. A sprej nenoste v kabelce, ale v ruce nebo v kapse,“ radil mi prodavač.
„Kam jedeš?“ vyrušuje mě z přemítání mladý řidič. Hodně křičí a má silný moravský přízvuk. Velice rychle zapředáme veselý hovor a já se po pár minutách uklidňuji. Za volantem sedí normální člověk, který má rád svou ženu a dvě malé děti.
Jede do Prostějova naložený toaleťákem a ubrósky, jak říká. Vypráví mi o tom, jak se mu řídilo v zimě, jak jezdil i do zahraničí, ale i o tom, jak si krátí čas v cizím městě, když zaparkuje. „Vozím s sebó galuskáča a in-line brusle, takže se třeba jedu okópat,“ povídá.
Přistihuji se, jak při rozhovoru na něj křičím stejně nahlas jako on na mě, až mě bolí v krku. Nakonec jsem moc ráda, že mi zastavil právě on. Jsme v Jindřichově Hradci. Cesta uběhla příjemně a rychle. I když jsem jeli osmdesátkou.

Některá nepsaná stopařská pravidla:

Stopař musí být vidět
Řidič musí mít kde bezpečně zastavit
Stopaři si stoupají dostatečně daleko za sebe, podle pořadí
Stopaři si mezi sebou tykají a pomáhají
Má co nejmenší batoh
K autu, které zastaví, stopař pospíchá
Slušně zdraví a děkuje
Podřídí se stylu řidičovy konverzace

Místa ke stopu v budějovicích:

Na Prahu a Tábor: v Nemanicích nebo na Borku (autobus číslo 2)
Na Jindřichův Hradec: výjezd z kruhového objezdu na Okružní (autobus číslo 8)
Na Č. Krumlov: kousek od zastávky Autocamping (autobus číslo 6 nebo 16)
Na Plzeň: silnice pod zastávkou Voříškův Dvůr (autobusy čísla 8, 9, 17), nebo za kruhovým objezdem asi 1 km odsud