Dlouhé nehty na chemii? Nikdy, ostříhat a nazdar!

Jejich výroky jsou nezapomenutelné. Vyprávějí si o nich studenti i kolegové. Jako jedni z mnoha se stali legendárními. Učitelé, kterým se před katedrou vystřídaly stovky tváří.

Miroslav Smažík

Když to nešlo oficiálně, koupil kytku a jel za ministrem Ivanem Pilipem do Malšic, lépe řečeno za jeho tetou, která tam bydlela. Chtěl totiž na gymnáziu v Táboře postavit tělocvičnu. A podařilo se mu to. Miroslav Smažík, jemuž nikdo neřekne jinak než Smáža, nastoupil na gymnázium nejdřív jako student. Za války prošel přijímačkami, které trvaly týden. Jejich součástí byl tělocvik, každý den odpoledne. Právě ten se stal tehdejšímu mladíkovi osudným. Jeho nesmrtelné „Nazdar!“ slýchali studenti čtyřiačtyřicet let. „Základ je gymnastika, ale tu už dneska nikdo neučí. Sami ji většinou neumí. Hry mají být jako bonbonek. Třeba florbal je zábava, ne cvičení. A tělocviku by měly být aspoň tři hodiny,“ rozčiluje se dnes Miroslav Smažík. Sám byl garantem gymnastiky v Asociaci školních sportovních klubů, kterou spoluzakládal. Léta svým žákům předváděl nejen stoje na rukou. „Vždycky jsou lepší visová nářadí. U nich se člověk tak nepokope,“ propaguje oblíbenou hrazdu nebo kruhy. Jako obránce hrál za Tábor léta hokej. Bruslení nebo plavání ve škole podle něj patří k samozřejmostem.
„Na chemii jsem si chodil odpočinout, při tělocviku se člověk nadře,“ objasňuje ke svému druhému předmětu učitel, jehož výukou prošla táborská starostka Hana Randová i místostarostka Zuzana Pečmanová. Původně chtěl dělat chemii. „Protože jsem šířil americkou kulturu, tak mi to nedovolili,“ krčí rameny. Od mládí hrál v kapelách na klarinet a saxofon. Aprobaci z chemie dodělal dálkově.
„Když mi přišla do hodiny holka a měla dlouhé nehty, přinesl jsem jí takové velké nůžky, ať si to ostříhá. Jak může s nehty držet zkumavku? To je proti bezpečnosti,“ durdí se při vyprávění.
Na léta pod vedením neúnavného učitele nezapomíná David Bor, hlavní trenér táborské atletiky. Smažík učil oba jeho rodiče. „Když přišla máma na můj rodičák a on vešel do třídy, nějak jí to seplo a automaticky si stoupla. Jak byla zvyklá v hodinách,“ směje se. Smažík k legendám své profese podle něj patří. Tradiční otázka na studenty: „Jak se máte, pitomci?“ prý z jeho úst urážlivě nezněla. „Prase aby se v tom vyznalo, ale nebojte se, pitomci, já vim, kde jsme. To jen narážim na to špatný značení,“ odříkává Bor doslova větu, která na běžkařském výletě vstoupila mezi třídou do dějin. „Když někdo neuměl, dostal zápis do kulovnice, to byl jeho notes. Jel si podle svého. Byl to učitel, jak má být,“ uzavírá Bor.

Jan Šváb

Začíná hodina matematiky. Při cvičeních střídá u tabule jeden rozpačitý student druhého. Nervozita by se dala krájet. Neustojí ji ani studentka, která je právě na řadě a v mdlobách se kácí k zemi. „Odneste to dřevo! Další!“ ozve se jistý hlas. Je to Jan Šváb, učitel matematiky a fyziky.
Vídeňský Čech po válce vyslyšel „volání vlasti“ a vrátil se domů, do Tábora, na gymnázium. Zůstal napořád. Vzpomínají na něj bývalí studenti, dnes sami učitelé na škole Pierra de Coubertina. Odpřednášel desítky hodin. Od roku 1949 až do roku 1972.
„Byl přísný. Hodina vždycky začínala zkoušením. Báli jsme se, kdo bude vyvolaný. Když někdo neuměl, od katedry se ozvalo jen: Blbe, odlez!“ popisuje Jiřina Novotná, teď učitelka se stejnou aprobací ve stejném ústavu. Vypráví o bramborových brigádách na tři týdny, kde kantorova autorita v nejmenším nepolevovala. „Chodil za námi a kouřil, když našel bramboru, jen zasyčel a už jsme ji lezli sebrat,“ přidává Novotná, tehdy Cihlářová.
Respekt si Jan Šváb u studentů nevydobyl pro nic za nic. „Byl elektroinženýr a působil jako soudní znalec. Vedl školní filmotéku i hvězdárnu,“ objasňuje bývalý kolega a ředitel gymnázia Pavel Hrkal. Šváb byl prý velký filatelista, především ale výborný experimentální fyzik. „Měl na starosti fyzikální sbírky, dbal na staré unikátní věci, jako byl Mangův přístroj pro astronomii,“ říká Hrkal a listuje záznamy ve sbírkách. Úhledným písmem profesora tam u kolonky s přístrojem stojí cifra 4750 – cena modelu planetária, který zabral velkou skříň. Šváb vybudoval na škole i laboratoř fyziky. Sloužila od poloviny šedesátých let.
„Na první pohled byl přísný, ale dovedl přizpůsobit látku tomu, koho učil. Když měl třídy samých děvčat, říkával, že jde učit dámskou fyziku,“ připomíná legendu Hrkal.
Že si zjednal pořádek jen pohledem, potvrzuje i Marcela Horažďovská, dnes zástupkyně ředitele. „Neměl skoro žádné vlasy, ale chodil se stříhat. Pak míval špatnou náladu, takže zkoušel, a hlavně kluky. I když jich bylo v naší humanitní třídě pět, byla to téměř jistá pětka,“ usmívá se Horažďovská. Recept na přísnost prý ale se spolužáky odhalili. Stačilo popřát Janovi k svátku s lahví vína a bylo po zkoušení. Klidně i několikrát do roka. „Rozzářil se, pusu od ucha k uchu a zmizel v kabinetě,“ líčí Horažďovská. Jan Šváb se narodil v roce 1909, zemřel o pětaosmdesát let později.