Divadlo je život a Exil porodní bábou

Dělat v dnešní době amatérské divadlo znamená obětovat pro něj téměř veškerý volný čas. Kromě samotného hraní, zkoušení a učení rolí se ochotníci musí postarat o šití kostýmů, úklid a úpravy divadla, výrobu plakátů a programů a desítky dalších věcí, bez kterých by soubor nemohl fungovat.

Deset let na pardubické divadelní scéně

Herci pardubického Divadla Exil si strasti a radosti divadelního života užívají už deset let. „Pokud jsou děti malé, žijete ve třech směnách. Práce, domácnost, divadlo. Divadlem žijí i naše rodiny. Zvlášť děti by mohly vyprávět. Kdo není opravdu zapálený, nevydrží to. Ale já bych za nic neměnila,“ říká jedna ze zakládajících členek Exilu Věra Pojmanová.
Na počátku všeho bylo pár lidí se zkušenostmi z bývalých amatérských souborů. Společně se sešli při přípravě benefičního představení pro školu Svítání, další se zase znali z rádia Profil. Tak vznikl Divadelní spolek (a)Maťák, přímý předchůdce dnešního Exilu. „Časově a psychicky náročný provoz divadla, které všichni dělají při vlastní práci, některé z nejvíce angažovaných vyčerpal. Pár jich ale zůstalo dodnes. Dnešní základ tvoří lidé kolem Českého rozhlasu Pardubice,“ vysvětluje režisérka Zuzana Nováková.
Někteří herci v divadle téměř vyrostli nebo dospěli. „Exil si mě vychoval a já se vychovat nechala. Divadlo je pro mě život a Exil takovou porodní bábou. Byl pro mě jedním z hlavních důvodů, proč zůstat v Pardubicích. Narodila jsem se v Domažlicích a základku prožila v Klatovech. Střední škola mě přivedla sem a potom do Exilu. Je pravda, že jsem studovala spíše z divadla, a taky to podle toho ve škole vypadalo,“ usmívá se Lucie Hašková, která kromě hraní a režie zvládá ještě připravovat kostýmy.

Divadlo je i výstavním sálem

Postupem let se soubor rozrostl o nové režiséry, rozšířila se škála divadelních her a především se významně vylepšily prostory divadelního sálu v Havlíčkově ulici. Dnešní Exil má více než padesát členů, na svém repertoáru má v současné době sedm her a před sebou v nejbližších dnech dvě premiéry. 4. června to budou Krajní meze a 25. června pohádka na motivy Jana Wericha O líném království. „Krajní meze jsou výborně napsanou hrou od současného amerického dramatika Williama Mastrosimoneho. Zabývá se tématem, jak se člověk zachová v krajní situaci. Jak zareaguje na napadení, ohrožení života nebo znásilnění,“ říká jedna z hlavních postav hry Jana Tichá.
Být dnes ochotníkem je stejně nevyzpytatelné, jako před sto lety. Zatímco někdy praská sál ve švech, jindy je zase poloprázdný. V posledních letech si do něj v hojném počtu našli cestu vysokoškoláci. Vyhovuje jim, že mohou přijít v neformálním oblečení nebo že si mohou do sálu vzít občerstvení.
Exil nejenom pro ně hraje osmkrát až desetkrát měsíčně a kromě divadelních her už tři roky pořádá přímo v sále většinou fotografické výstavy. Prostor dostávají především méně známí fotografové, jejichž snímky ale mají dobrou úroveň. Až do konce června si v Exilu můžete například prohlédnout fotografie Bronislava Vávry.
Soubor se nebojí ani poměření kvalit s dalšími divadelními spolky. Na krajské přehlídce v Ústí nad Orlicí získal s hrou Limonádový Joe čtrnáct cen a se stejnou hrou uspěl i na celostátní přehlídce v Děčíně.
„Získali jsme čestné uznání pro soubor a Jan Míšek za roli Joa. Další ceny dostal Lukáš Udržal za Hoga Foga, Kristýna Hypšová alias Tornádo Lou a Kateřina Prouzová za roli barmanky. Nejcennější je ale doporučení na Jiráskův Hronov, což je nejvyšší meta všech ochotníků v Čechách. Navíc nás s Joem pozvali na řadu přehlídek a festivalů a z toho jsem měla asi největší radost,“ dodává spokojeně režisérka hry Jana Tichá.