Divadelní rodina podle Poláchových
Poprvé svého manžela uviděla na pardubické konzervatoři, kde studovala zpěv. Martin Polách tehdy agitoval ve jménu sametové revoluce. Líbil se jí hned. Vysoký hezký mladý muž s podmanivým hlasem. Drobná blondýnka mu ale tehdy splynula s davem dalších studentů.
„Pak jsme se potkali znovu v lednu 1993 v libereckém divadle, kam jsme oba čerstvě nastoupili do angažmá. Nejprve jsme se jen tak oťukávali, ale pak jsme si povídali víc a víc. Když přišel s tím, že on je ten nejsprávnější chlap, kterého bych si měla vzít, ani jeden jsme nevěděli, že už čekám Báru,“ říká Věra Poláchová.
První role v Hubičce
Tehdy se ovšem jmenovala Kavanová a měla už za sebou pár krásných rolí. Předurčil ji k tomu její nádherný lyrický soprán.
„V Liberci jsem jako první roli zpívala Vendulku ve Smetanově Hubičce. Byla to poctivě nastudovaná opera, propracovaná do posledního detailu v klasickém stylu a měla jsem ji moc ráda,“ poznamenává. Jednou z nejbližších jí byla Markétka ve Faustovi. „S tou jsem se rozloučila minulý měsíc a při děkovačce jsem měla slzy v očích,“ vzpomíná.
S manželem Martinem jsou letos patnáct let, dceři Báře je čtrnáct a synovi Šimonovi dva a půl. Toho si prý pořídili, aby nevyšli z rodičovského cviku.
„Teď jsme ve stádiu, kdy ona nás už neposlouchá a on ještě ne,“ poznamenává Poláchová a utíká shánět synka, který v okamžení zmizel v zákulisních chodbách divadla, ve kterém vystupovala i na mateřské. Nastudovala roli v Bizetově Carmen. A ve francouzském originále.
Jak se vůbec dá skloubit taková profese s rodinou, zvlášť když ji mají oba partneři? Manžel navíc točí reklamy a v televizi.
„Když jsem byla mladší, tolik jsem to neřešila. Chodila nám hlídat kamarádka a studentky. Bydleli jsme totiž kousek od univerzity za Husovkou. A bylo nám tam dobře. Měli jsme vynikající sousedy a zahrádku, kde se dalo posedět. Navíc Bára byla klidné dítě. Teď je to horší. Žijeme v domečku v Machníně, takže musíme dojíždět. A hlavně, Šimon je hrozně rychlý. Jak mléko na plotně. Musíme být pořád ve střehu,“ líčí.
I když dojíždění do centra je časově náročné a leze do peněz, Poláchovi by neměnili.
„Jsme tam šťastní,“ poznamenává. Přestěhovali se trochu z musu. Byt totiž patřil původně univerzitě a divadlo jí ho vrátilo zpět. „Koupili jsme starší dům, protože má ducha místa a nese osudy lidí, kteří tam žili. I když jsme si ho museli upravit a přistavět tam například koupelnu a toaletu, které dřívější domy neměly, snažíme se zachovat jeho původní tvář,“ vysvětluje. Ač umělec, je podle ní její muž moc šikovný a dokáže leccos v domě udělat sám.
„Než ale něco začne vyrábět, důkladně si všechno promýšlí, navíc má málo času, takže mu to někdy déle trvá,“ popisuje Poláchová.
Ji baví hlavně zahrádka a těší ji, když v ní něco vykvete nebo sklidí úrodu. „Teď třeba rodině vnucuji ke každému jídlu ředkvičky,“ líčí.
Sní o tom, že až její syn Šimon povyroste, celá rodina stráví dovolenou na lodi v Chorvatsku. „Zatím to s ním nejde. Neuhlídali bychom ho,“ posteskne si.
Dcera míří do světa
Dcera Bára na podzim odejde na fotografickou školu do Mladé Boleslavi. „Určitě se mi bude stýskat. Podle mě to ale hůř ponese tatínek. Nezažil, co je to internát. Já ano. Jsem z Jablonečku, to je větší vesnice, kde jsou hory a krásná příroda, ale jinak nic. Když jsem v patnácti vyrazila do Pardubic, připadaly mi jako velkoměsto,“ podotýká.
A co až odejdou z domu obě děti? „Musíme se zase naučit žít spolu sami. A kdybychom vyhráli ve sportce, jako že nesázím, vyjela bych třeba někam do Ameriky na Grand Canyon. Láká mě divoká příroda. A nebo bych ráda na sever do Norska. Uvidět tak jednou polární záři,“ zasní se.
Je ale realistka. „Chtěla bych alespoň přimět Martina, aby se mnou víc cestoval na kole. Jsem moc ráda doma, ale taky strašně ráda přespávám někde jinde. Miluji vůni čerstvého povlečení,“ dodává.
Má i divadelní sen. I když role bere tak, jak přijdou. „Nedají se naplánovat. Hrozně ráda bych si ale zazpívala Jenůfu v Janáčkově Její pastorkyni. Moc se těším i na Cio-Cio-San v obnovené premiéře Madam Butterfly, která nás čeká na podzim. Ještě jsem to ale neotevřela, takže je jasné, co budu dělat o prázdninách,“ dodává s úsměvem.
Rychlotest pro Věru Poláchovou
Kde jste se poprvé potkali? Úplně poprvé za revoluce, přijel k nám na pardubickou konzervatoř. Já si ho pamatuji, on mě ne. (M. P.: 20. listopadu 1989. Na konzervatoři v Pardubicích, kde jsem jako student DAMU agitoval. Osobně jsme se seznámili až v Liberci, na mém prvním angažmá.)
Jak vás požádal o ruku? Vzal mě do restaurace na večeři a vysvětlil mi, že on je ta nejskvělejší partie. (M. P.: Pozval jsem ji do restaurace a tam jsem se jí zeptal, jestli chce se mnou žít, a ne jen tak, ale i s úředním papírem.)
Oblíbená hudba vašeho muže? Rock. Například Rolling Stones, Katapult. (M. P.: Kromě dechovky všechna muzika, která má hlavu a patu, ale vždycky jsme se považoval za rockera. Mám rád například Rolling Stones, Deep Purpple nebo Smokie.)
Jeho nejoblíbenější role? Za dobu, co ho znám, a to je sedmnáct let, je to nejspíš Cyrano z Bergeracu. (M. P.: Určitě Cyrano z Bergeracu. Vznáší se nade všemi rolemi. Je o stupeň výš.)
Co dokáže manžela naštvat? Když moc mluvím a nedám pokoj. (M. P.: Bezpráví, tupost, když někdo ubližuje. Nedávno mě na You Tube rozčílil učitel v Číně, který mlátil děti.)
Co ho potěší? Když se mu něco povede. (M. P.: Když se něco pořádného povede mně nebo někomu jinému.)
Nejkrásnější společná dovolená? V Neichorze v Polsku. Cestovali jsme s Bárou, které bylo osm, po pobřeží po majácích. (M. P.: Určitě v Polsku u Baltu. Holky viděly poprvé moře a Balt má nádhernou atmosféru.)
