Dítě na dobu určitou
V kojeneckém ústavu jsem se byla podívat jednou. V Mostě.
Tehdy mé mateřské pudy ještě spaly, ale i tak jsem si chtěla všechny ty malé uzlíčky pochovat. Většina dětí z kojeneckého ústavu se do roka vrátí ke své rodině. Do té doby se o ně starají odborníci. Za dva roky kojenecké ústavy nebudou a odborníky nahradí pěstouni. Hlavně dočasní pěstouni. Tedy lidé, kteří budou vědět, že svěřené dítě mají jen na chvíli, než budou biologičtí rodiče schopni se o svou ratolest postarat.
Klobouk dolů před nimi. Já bych nedokázala dát pryč to malé stvoření, kterému jsem věnovala veškerý svůj čas a které jsem si zamilovala. I kdybych si stokrát denně opakovala, že je to jen na dobu určitou. Po pravdě ve svém okolí ani nikoho takového neznám, kdo by to dokázal. Do přelomu let 2013 a 2014 se však bude muset najít pět set takových párů. Podle ideálních podmínek nesmějí být moc staří, ale zase by měli mít už odrostlejší děti. Důkaz, že se dokážou o malého tvora postarat.
Budou stále pod drobnohledem, a i když dostanou víc peněz, než dostávají dosud, nezávidím jim. Chtěla bych poznat někoho takového, kdo bude dočasné pěstounství vnímat jako své poslání.
Přirovnala bych tuto situaci k náhradnímu mateřství. Není to tak dlouho, co média přinesla příběh dvou Britek, které rodí děti bezdětným párům. I ony se bránily nařčení, že je to jen slušně vydělávající zaměstnání, ale pro ně je to poslání. Svoje děti už mají a chtějí pocit rodičovství dopřát i těm, kteří mají smůlu.
Dříve jsem si říkala, že bych to dokázala udělat pro někoho z rodiny. Stačilo pár měsíců, kdy jsem vnímala pohyby vznikajícího života, a už jsem si byla jistá, že bych se ho nedokázala vzdát.
