Děti z krabice

Děti jsou dar a dávají životu jiný smysl a rozměr. O tom není pochyb. Občas se ovšem stane, že se dítě narodí v ne příliš vhodnou chvíli. Matka kupříkladu nemá na jeho výchovu peníze, otec může být neznámý a rodina odmítá nešťastné rodičce jakkoliv pomoci.

Bývaly doby, kdy některé matky, ke kterým se hodí jedině označení krkavčí, odkládaly novorozeňata do popelnic nebo je nechaly na ulici napospas osudu. Člověk je však tvorem civilizovaným a drtivá většina lidí má tak nějak v krvi touhu po pomoci druhému.

Jedno z velkých srdcí má Ludvík Hess. Muž, který je zakladatel schránek, které dnes známe jako babyboxy. Od zprovoznění první dětské schránky, které se datuje červnem 2005, se uvnitř ocitlo bezmála sedmdesát dětí. Devět z nich objevily sestry také v babyboxu v Nemocnici Milosrdných bratří v Brně.

Zvláštní ovšem je, že se i v civilizované společnosti, k níž se Česko hlásí, objevují nesouhlasné hlasy. Na odpor úředníků ministerstva zdravotnictví kupříkladu narazil i zakladatel schránek pro nechtěné děti.

Úředníci totiž argumentovali tím, že když matka své dítě do boxu odloží, spáchá trestný čin. Legislativa na to pamatuje až pětiletým trestem vězení. Kdyby se ale na takové jednání nahlíželo selským rozumem, pak by měl být čin zoufalé matky spíše činem hrdinským.

Kdo ví, co se jí odehrává v hlavě, když nese své čerstvě narozené dítě do schránky? Je možné, že přemýšlí, do jaké rodiny se dostane a jaký čeká potomka osud. Na každý pád dává taková matka svému dítěti, byť nechtěnému, život podruhé.

Ve většině případů je to život lepší než varianta umrznutí v popelnici či živoření a útrapy v rodině na okraji společnosti.