Dělal sluneční hodiny. Sledoval čas a každou hodinu zatloukl hřebík
Jihočeský kraj patřil mezi nejzaostalejší v zemi. Podle odborníků tak lze vysvětlil skutečnost, proč tu bylo nejvíce slunečních hodin z celé České republiky. Jen v Táboře a okolí jich je přes šedesát.
Ukazovaly nejen čas, ale připomínaly i pomíjivost lidského života, kterou na mnohých z nich vystihují citáty v latině. Některé vytvořili majitelé v nedávné době, mnoho z nich je vzpomínkou na několik století zpátky.
Vznikly podle tranzistoru Jen pár měsíců před srpnem 1968, kdy v Československu nastala doba normalizace, začaly odměřovat čas hodiny na dvorku Václava Šimečka v Komenského ulici v Soběslavi. „Když je dělal, poslouchal tranzistorák a každou celou hodinu zarazil do zdi hřebík. Tak vytvořil číselník,“ vzpomíná Šimečkův bratr.
Václav Šimeček maloval obrazy, a to se promítlo také do vzhledu hodin. „Člověk marnosti podobný jest, dnové jeho jako stín pomíjející,“ připsal na ně ještě Václav Šimeček ozdobným písmem čtvrtý verš z Žalmu 144.
Strážce času Mezi největší v České republice patří sluneční hodiny v Sezimově Ústí. Dominanta náměstí Tomáše Bati, takzvaný Strážce času, je zřejmě nejkontroverznějšími hodinami v Česku.
Socha z dílny uměleckých kovářů Lukáše a Zdeňka Kmochových z Pelhřimova dodnes vyvolává mezi Sezimoústeckými diskuse. „Negativní ohlasy místních nám daly zabrat. Ale plno lidem se hodiny líbí. Přišla i reakce, ať si z kritiky nic nedělám, vždyť dílo, o kterém se nemluví, je mrtvé,“ vzpomíná spoluautor slunečních hodin Zdeněk Kmoch.
Svého Strážce času se nebojí přirovnávat k dílu Davida Černého Entropa. „Jakmile člověk přijde s něčím avantgardním, vykročí ze zajetých kolejí, ozvou se starousedlíci a protestují. Asi by se jim líbilo, kdyby byly ve všech městech zase podle jedné formy odlité sochy Gottwalda,“ dodává s úsměvem kovář, který sochou jen splnil zakázku města. Číselník projektovala místní architektka Alena Kalinová.
Čas pro hrobaře Magne Dux Cechicae Inrola Coalice neboli Velký vévodo české země, nastol jednotu. Psát k hodinám latinské nápisy bývalo běžné. Tato výzva patřila svatému Václavovi, patronovi kostela v Plané nad Lužnicí. Právě na něm jsou jedny z nejstarších slunečních hodin na Táborsku.
Na severovýchodní stěně stavby jsou od roku 1701. Lidé projíždějící Planou je mohou spatřit z hlavní silnice. Většině pozorovatelů ale zůstavají skryté skromné sluneční hodiny na jihozápadní stěně. Jak vzpomínají pamětníci, orientoval se podle nich hrobař. Měl tak vlastně své soukromé hodiny.
Dokonalost přírody Petr Kutil je lékař, který měl ještě nedávno soukromou praxi v Soběslavi. Nyní si užívá důchodu ve Skalici. „Zajímá mě astronomie, i proto jsem chtěl mít na zahradě sluneční hodiny,“ říká Kutil, který si hodiny sám vyrobil. Ukazují kromě času i nejdelší den, nejkratší den a rovnodennost.
„Obdivuji, jak sluneční hodiny fungují přesně. A to mimo jiné díky tomu, že jsou natočené přímo na jih. Někdy si jen sednu a pozoruji, jak se na nich stín posouvá. Příroda je dokonalá,“ popisuje zaujatě Kutil.
Připomíná, že je velmi důležité, aby tyčka nad číselníkem měla správný úhel, který musí kopírovat náklon zemské osy.
Hodiny od květinářky Sluneční hodiny zatoužila mít nad svým krámkem se starožitnictvím u Žižkova náměstí v Táboře Libuše Franková. Má je ale spíše pro ozdobu. Jdou totiž o tři hodiny později.
„Problém je i to, že jsou na západní straně,“ vysvětluje Franková. Hodiny z pálené hlíny koupila od květinářky a opravila je. „Lidé se mě často ptají, kde jsem na ně narazila. Je zajímavé, jak poutají pozornost,“ říká Franková a upozorňuje na další sluneční hodiny. Jsou na táborské budově Třeboňka na Budějovické ulici. Doplňuje i autora, kterým je Aleš Slavík.
Za nepřesnost může mrak „Hodiny jsem namaloval na přání majitele Třeboňky podle návrhu táborské akademické malířky Marie Michaely Šechtlové,“ upřesňuje Slavík, který je vystudovaný výtvarník.
S prací začal 21. června v den letního slunovratu přesně v poledne. „Každou hodinu jsem podle stínu nakreslil značku, abych mohl později dodělat číselník,“ popisuje.
Práce na hodinách nakonec trvala čtrnáct dní. „Udělal jsem čárku, zatáhlo se a musel jsem na slunce čekat do dalšího dne,“ směje se Slavík. Proto nejsou hodiny zcela přesné. Odchylky jsou podle něj ale minimální.
Náhrada za hodinky Přes deset let má na domě sluneční hodiny Karel Hron z Větrov. „Jdou celkem přesně, ale je u nich potřeba přičíst hodinu, protože ukazují klasický středoevropský čas,“ vysvětluje.
Hodiny dostal darem. Dřív byly v ozdobném rámu. Jenže je shodil vítr a poškodil nejen rám, ale i tyčku, která vrhá stín na číselník. „Musím je v den rovnodennosti vždycky seřídit. Pohnu s tyčkou tak, aby stín mířil na dvanáctou,“ vysvětluje.
Hodiny má spíš jako ozdobu na fasádě domu. Přiznává ale, že se hodí, když třeba pracuje na zahrádce a nemá zrovna hodinky na ruce.
Organizovaly život V době, kdy ještě voda na Lužnici roztáčela mlýnská kola, patřily k nezbytnému technickému vybavení mlýnů sluneční hodiny. Hned dvoje měl mlýn Veselých.
„Sloužily třeba pro organizaci času sedláků, kteří sem přijížděli. Důležité byly i pro život ve mlýně,“ vypráví potomek rodu Vítězslav Veselý. Dodnes o sluneční hodiny pečuje. Jedny jsou na dvoře a byly obnovené při přestavbě mlýna v roce 1930. Druhé pochází z roku 1923.
Mezi některými majiteli slunečních hodin panuje omyl, že jim jdou hodiny přesně díky přímému natočení na jih. To vyvrací odborník Miloš Nosek.
„Hodiny můžou směřovat na jakoukoli světovou stranu, což ovlivňuje, jakou část dne je na nich čas vidět. Jejich přesnost ale záleží na správné konstrukci,“ uzavírá Nosek.
