Cukrářská formička připomíná granát
t forem a formiček, tvořítek, strojků, mlýnků či otvíráků. Téměř všechno, co od třicátých do šedesátých let minulého století používali hospodyňky a cukráři k výrobě sladkých pochoutek.
Podnětem k založení sbírky nebyla pro jedenašedesátiletého Vladimíra Švece manželka, které by o Vánocích scházely formičky na pečivo. Ani nadšení pro pracny či vanilkové rohlíčky. S cukrářským řemeslem ho pojí jen to, že se dcera vyučila cukrařinu a syn je kuchař.
„Jsem elektromontér. Jednou jsme v Lipencích dělali veřejné osvětlení a já našel ve výkopu čtvrtlitrovou lahvičku na mléko. Prvorepublikovou, s emblémem mosteckých věží. Později jsem natrefil na půllitrovou, litrovou a dál to jelo geometrickou řadou,“ objasňuje původ svých pokladů.
Nové exponáty nakupuje na burzách nebo na internetu. Cenově se pohybují od stovek do tisícovek korun. „Sem tam mi něco darují hodní lidé. U některých věcí znám i historii a původ. Většinou se aspoň snažím dopídit, jak a na co je v kuchyních používali,“ říká.
To aby mohl zvědavému obdivovateli předvést a vysvětlit, na co které „hejblátko“ bylo. „Z cukrářských věcí je vzácné tvořítko na zmrzlinu ve tvaru ananasu. Zavřené vypadá spíš jako ruční granát. Ale když zmrzlinářka vyklopila ovocnou pochoutku na dezertní talíř, vypadal výsledek jako skutečný malý ananas,“ popisuje sběratel.
Část kolekce tvoří klasické formičky z plechu, tvořítka ze dřeva, oplatkovač s vánočním motivem, oplatkovací kleště, které kdysi rozpalovali na žhavých uhlíkách nebo na plotně. Má také rádélko, které vypadá jako kovový váleček vytvarovaný tak, že když s ním člověk přejede po rozváleném lineckém těstě, vykrajuje kytku a srdíčko a přitom nezůstává žádný odpad. Tajemství je v tom, že do sebe tvary dokonale zapadají, kdežto při vykrajování různých tvarů plechovými formičkami zůstávají na vále zbytečné kousky těsta.
V očích sběratele jsou nejvzácnějšími vykrajovátka v malém plechovém pouzdře. „Jsou z padesátých let, vyráběl si je šéfcukrář hotelu Alkron, protože tehdy tady nic takového nebylo. I s krabičkou je tvaroval z plechovek od šunky,“ popisuje Švec.
Další zajímavostí, kterou Švec získal, je například polovina bronzové raznice na ovocné bonbony. „Cukráři raznice ve stroji vyměňovali a roztáčeli ho nohama. Pak do něj vkládali cukrovou hmotu, která prošla lisem a následně vytvářeli různé tvary dropsů,“ popisuje.
Dříve dělali lidé o Vánocích také domácí čokoládu. Jejím základem byl ztužený tuk, cukr a kakao. Tekutá se rozlévala do kovových formiček, ve kterých venku na mrazu tuhla. S čokoládou jsou spojené keramické formy na pralinky, na duté figurky nebo na odlévání fondánového cukroví.
Ve sbírce jsou ale i věci, které spíš připomínají ruční gilotinu, středověkou palečnici nebo kladivo na čarodějnice. „To, co vypadá jako nástroj na stínání, je orientální sekáček na ulamování tureckého medu na poutích. Přenosná palečnice není nic jiného než kleštičky na uštipování cukru z homole. Z té oddělovali menší kousky pomocí sekáčku a dál drtili kladívkem, které měl sekáček z druhé strany,“ ukazuje.
Nejpraktičtějšími věcmi jsou speciální dvoudílný lívanečník na plotnu, vaflovač jako kovová „kostičkovaná“ sklapovačka nebo pekáč zvaný buchtovník. I nešikovná hospodyně v něm upekla skvělé buchty, jednu jako druhou.
Exponáty si Švecova manželka nepůjčuje. Ani o Vánocích. Jsou jen pro radost. „Občas své poklady vystavuju na akcích Asociace kuchařů a cukrářů nebo při různých soutěžích. Stálou expozici nemám a v Česku neexistuje ani žádné cukrářské muzeum,“ poznamenává sběratel, jehož kořeny sahají na Strakonicko.
