Chlouby socialistických automobilek. Někteří lidé je stále milují

Ojetého trabanta koupil Jan Koval z Frýdku-Místku v hospodě před patnácti lety. Stál ho láhev slovácké slivovice. Na bakelitové vozítko, které vyrobili v NDR, nedá šestapadesátiletý muž dopustit.

„Bylo to před Vánocemi a já tehdy seděl s kamáradem u piva. Řeč přišla i na mou ženu, která sice řidičák měla, ale nikdy nejezdila. Říkal jsem si, že by to byl hezký dárek pod stromeček,“ vzpomíná Koval. Na Štědrý den trabanta nablýskal, převázal ho červenou mašlí a manželce nechal vzkaz pod stromečkem. Ta měla velikou radost a vyrazila na zkušební jízdu po polní cestě. „Několikrát s ním pak jela i do práce, ale když potřetí nabourala do plotu kostela, nechala toho a zase chodila pěšky,“ směje se Koval. Trabanta začal využívat sám pro své koníčky. „Jezdil jsem v něm na ryby, do lesa a musím říct, že se mi tohle autíčko opravdu osvědčilo. Prostě jelo všude, kam jsem chtěl – kámen nekámen, křoví nekřoví,“ poukazuje na kvality trabantu Koval. Auto už chtěl prodat, ale pak si to rozmyslel. „Je to pro mě taková hračka. Až bude vnukům deset, třeba se v něm projedou. My měli mopeda, oni budou mít trabanta,“ uzavírá Koval.

Žigulíkem až z Bulharska

Do Československa přijel Račev Rumen v roce 1990 a už tady zůstal. Z bulharského města Veliko Tarnovo ho sem přivezl žigulík na plyn. „Když jsem sem přijel, chtěl jsem natankovat, ale nikde nebyla žádná pumpa, kde bych mohl vzít plyn. Takže jsem koupil propanbutanovou bombu a čerpal ručně. Naštěstí za rok postavili na okraji Frýdku-Místku první stanici LPG,“ vzpomíná šestačtyřicetiletý Račev. Červeného žigulíka po nějaké době prodal a pořídil si Seat. Nebyl s ním ale spokojený a toužil po dalším žigulíku. „Zjistil jsem ale, že to není na konci dvacátého století tak jednoduché. Dokonce jsem byl čtrnáct dnů bez auta, než jsem ho sehnal,“ líčí Rumen. Koupil ho a v sovětském autě z roku 1989 jezdí dodnes. Auto si hýčká, neustále na něm něco vylepšuje, dokonce mu nedávno nasadil lišty z nerezu. „Každý rok v něm jezdíme do Bulharska a ještě nikdy se nestalo, že bychom měli po cestě nějaký problém. Je sice pravda, že řidiči, kteří nás potkávají na dálnici, si klepou na čelo, ale nám to nevadí, jsme spokojeni,“ vypráví Račev.

Wartburg de Luxe za tisíc

Chloubu východního Německa, Wartburg de Luxe 353, koupil před čtyřmi lety majitel hospody Na špici Florián Carbol. V té době měl žigulíka, ale ten se už pomalu rozpadal. „V hospodě mi pak jeden štamgast nabídl wartburga za tisíc korun. No nekupte to,“ vzpomíná na koupi hostinský. Auto z roku 1978 ho vozí denně z kopce a do kopce. Na kopci bydlí, pod kopcem pracuje. A protože chová býky, prasata a další zvířata, vozí v něm i krmivo. „Mám doma ještě formana, abych se posichroval. Když nejede jedno auto, musí jet druhé. Zvířata chtějí žrát,“ vysvětluje Carbol.

Naleštěné embéčko

Na svůj vůz nedá dopustit ani pětašedesátiletá Miluše Šrubařová z Pražma. Ve vínové Škodě 1000 denně vyráží na cestu do hospody nedaleko Frýdku-Místku, kde pracuje jako kuchařka. V autě vyrobeném v roce 1968 jezdí už dvacet let. „Koupili jsme ho s manželem za pět tisíc. Bylo ale v dezolátním stavu, ale syn ho dal do kupy. Jezdí skvěle a není s ním sebemenší problém. Mohu se na něho spolehnout v létě, v zimě, prostě kdykoli. Zatím mě nikdy nezradilo,“ říká Šrubařová. Unikatní na autě je to, že všechny součástky včetně motoru jsou původní. Dřív v něm jezdila na výlety se svým manželem, když ale zemřel, usedla za volant sama. „Zajímavé je, že můj syn Honza má octavii, ale s hadrou a leštidlem lítá jen kolem mého embéčka. Říká, že je to jeho babička, jeho šuplíček, jeho hračka a miláček. Prostě si s ním hraje jako s děckem a neustále na něm něco opravuje,“ říká Šrubařová. Syn se o auto stará, ale řídit ho nechce. „Zkusil to jen jednou. Když do něho ale sedl, auto ne a ne nastartovat. Jako by vědělo, že řidičkou jsem já,“ uzavírá se smíchem Šrubařová. Kolik jich jezdí?

Podobných milovníků socialistických aut je ve Frýdku-Místku a okolí spousta. Ale přesná čísla je těžké zjistit. „Odhadem je to asi dvacet procent ze všech osobních aut, ale protože databáze registru aut se mění ze dne na den, je to opravdu jen orientační číslo,“ říká vedoucí dopravního odboru frýdecko-místecké radnice Miroslav Hronovský. Přesná čísla má z roku 2008, kdy po frýdecko-místeckých silnicích jezdilo skoro sedmaosmdesát tisíc aut. Z toho osobních bylo 57 286. Takže podle odhadu jezdí po městě něco přes deset tisíc starých aut. „Počty aut samozřejmě rok od roku stoupají a mění se, navíc starší auta stojí pár korun a jsou dostupná pro všechny,“ dodal Hronovský.