Chlístov není Paříž, ale jsme tu doma

Že mají hodně společného poznali Anna Polanská a Tomáš Plesl hned při prvním seznámení. Nyní je mimo sedmiměsíčního synka Josífka, velkého uměleckého apetitu, bydlení ve staré vesnické chalupě a učitelské profese spojuje další výstava. Až do 30. srpna se oba dělí o prostory Sboru českých bratří. Ona vystavuje skleněné plastiky, on obrazy.

Těší vás, že můžete vystavovat v Mladé Boleslavi?
Polanská: Vážím si každé přiležitosti vystavovat. Doma i ve světě. Vždy je to něco jiného a díky výstavám člověk získává nové kontakty. Ta boleslavská je ale o něco víc srdeční záležitost. Narodila jsem se tady. Na výběru věcí pro expozici jsem si dala obzvlášť záležet.
Plesl: Výstavní prostor je velice krásný. O boleslavské výstavě jsme asi oba hodně přemýšleli od chvíle, co jsme se byli ve Sboru poprvé podívat.

Nakolik se při práci navzájem inspirujete a doplňujete?
Polanská: Spíš nás oba inspirují stejné nebo aspoň hodně podobné věci. Hlavně příroda. Jinak jdeme každý svou cestou.
Plesl: Jiné možnosti má sklář a jiné malíř. Určitě je ale poznat, že máme oba rádi Itálii, Francii a vůbec Středomoří. Úplně jinak se tam dýchá i maluje. Ale i tady kolem Železného Brodu je spousta inspirace. Jen barvy míchám studenější.

A co vzájemná kritika?
Plesl: Ta není nutná, oba jsme totiž naprosto dokonalí. Tedy Anička o něco víc.
Polanská: Tomáš si samozřejmě dělá legraci. Někdy stačí, aby se na nějakou mou novou věc podíval. Já hned vím, že to není ono. Taky mu občas asi řeknu něco, co se mu nelíbí. Ale myslím, že si oba říkáme pravdu s citem. Nedeptáme se navzájem.

Žijete téměř idylicky. Pohoda, stará chalupa, výhled do údolí… Plesl: V zimě to zase taková idyla není. Občas mám problém dostat se do Jablonce, kde teď učím. V chalupě žili děda s babičkou, měl jsem to tady moc rád už jako kluk. Takže je klika, že Aničce tenhle způsob života taky vyhovuje.
Polanská: Kde jinde by měl sklář hledat lepší bydlení, než v Železném Brodě. Až tady jsem asi sklu tak propadla. Můžu si pronajmout huť kdykoliv potřebuji. Teď mám sice kvůli Josífkovi už pár měsíců pauzu, někdy je ve mně už ale pořádný přetlak. Aspoň večer zkouším něco črtat, není to ale ono. Soustředím se hlavně na Josífka. Pak si to vynahradím.