Cévy Liberce zkornatěly.Léčba žádá miliardu

Až do Mladé Boleslavi by dosáhly roury parovodu, které obepínají a protínají Liberec. Jako cévy se rozbíhají od svého „srdce“, teplárny na třídě Milady Horákové, do všech směrů – na sídliště, do podniků a továren, do škol či na plavecký stadion. Jsou všudypřítomné, protože vedou většinou po povrchu. Nenáviděné, protože jsou ošklivé. Liberec se jich ale nezbaví.
„Zakopat potrubí pod zem by stálo odhadem miliardu. To ale nezahrnuje náklady na opravu celé soustavy, výkup pozemků a ostatní úpravy a práce ve městě. Takže to zní spíš jako pohádka,“ říká Pavla Kulhavá, mluvčí společnosti MVV, která je majitelem teplárny.
O stavbě rozhodla československá vláda v lednu 1971. „Byl to úkol pětiletky a měla být hotová v roce 1975. Měla prioritu, přednostní dodávky materiálu i peníze na odborníky,“ vysvětluje bývalý dlouholetý ředitel liberecké teplárny Dalibor Kejdana. Ve své době byla ekologickou „peckou“. Zlikvidovala zhruba šedesát malých kotelen na uhlí, které zamořovaly liberecký dolík. „A její palivo, mazut, bylo levné. Liberec se potřeboval rozvíjet, stavět sídliště a modernizovat průmyslové podniky, a to bez centrálního tepla nešlo,“ dodal Kejdana.
Cévy se rozbíhaly do všech stran až do počátku devadesátých let. Pak začaly podniky krachovat a nebo přecházet na plyn a teplárně ubývali zákazníci. Textilana, technická univerzita, nemocnice. Pohrdly jí Tipsport aréna a Babylon. Přibyla ale obří obchodní centra.
Dnes má potrubí téměř sedmačtyřicet kilometrů, z nich pětadvacet nad zemí a dvanáct set metrů v řece. „Šli cestou nejmenšího odporu. Jak to bude vypadat, je nezajímalo. I když kolem Nisy uděláme zelenou zónu, s rourami je to vždycky napůl,“ míní tajemník libereckého magistrátu Marek Řeháček.