Cesta zpět neexistuje. Jen přes vodu

Nervózně přešlapuji na dřevěné minilávce upevněné mezi dvěma stromy ve výšce čtrnácti metrů. Pode mnou líně plyne řeka Otava. Prý to nic není. Stačí jen roztáhnout ruce, mírně vyskočit a během pár vteřin se po laně sklouznete nad Otavou na její druhý břeh. Parta nadšenců ze sušického offparku vymyslela novinku - Tarzaní skok. Za dobu její třítýdenní existence se tu vystřídalo už několik desítek lidí. Nejmladšímu bylo deset, nejstaršímu šedesát.

To nezvládnu

„Mám podmínku. O Tarzaním skoku můžete napsat dobře jenom tehdy, když ho sama absolvujete,“ říká dvacetiletý instruktor z offparku Petr Hranička. Zatímco mně se téměř zastavil dech, mladík se usmívá a vypadá to, že svá slova myslí naprosto vážně. „Ne, jsem strašný strašpytel. Nesnáším pohled z výšky, skok do neznáma a vůbec riskantní věci nemusím,“ snáším co nejvíc argumentů.

Jediné, k čemu jsem ochotna se podvolit, je, nechat se nasoukat do celotělového úvazku, což je spleť lan a jistících karabin, která vám obejme tělo a zajistí bezpečný seskok. Dokonce i vystoupám po dvou žebřících na skákací můstek, ale tam má odvaha končí. Instruktor mi sice vysvětluje, že není problém zase slézt dolů, ale podle jeho úsměvu jsem přesvědčená o tom, že do mě v nejbližších pár minutách strčí a já skočím. „Cesta zpět neexistuje, jen přes vodu,“ vysvětluje své krédo Hranička.

Zpět? Jen přes vodu

Instruktor Petr Hranička pracuje v offparku rok. Za tak relativně krátkou dobu ale vyslechl na skákacím můstku už tolik nejrůznějších lidských příběhů, že by mohl z fleku skládat zkoušky z psychologie. „První, co uslyšíte od člověka, který vystoupá na můstek, je sprosté slovo a hned za ním řekne: To je vejška! Pak už je to o individualitách. Někdo dokáže několik minut mlčky hledět pod sebe na plynoucí Otavu, jinému se začnou dělat mžitky před očima a roztřese se.

Někdo si povídá pro sebe, jiný začne mluvit na mě a vykládá, co ho momentálně napadne,“ popisuje své zkušenosti instruktor. „Někteří to také na mě zkusili, že chtějí slézt dolů. Ale za tu dobu se to povedlo jen jedné slečně. Ostatní se mi podařilo přemluvit ke skoku. Každému opakuji své krédo: Cesta zpět neexistuje, jen přes vodu,“ dodává.

Skákej! Na co čekáš?

U Tarzaního skoku je zapotřebí trojice instruktorů. První zůstává dole před žebříkem a jistí lana. Druhý s vámi vystoupá do výšky čtrnácti metrů. To je role Petra Hraničky. Kromě toho, že plní roli psychologa, protože slušné základy prý má ze středoškolských studií, upevňuje jistící lana. Typická otázka před skokem se totiž týká toho, zda lana vůbec dotyčnou osobu udrží. Pak přichází chvilka nejtěžší. Odvážit se ke skoku. „Já sám jsem poprvé tady stál pět minut.

Je to různé. Měli jsme tu vojáka, který v rámci fyzičky skočil téměř okamžitě. Ale stáli tu i patnáct minut. Ani moji kolegové to neměli jednoduché, přešlapovali tady dobrých deset minut,“ prozradil na své kolegy instruktor. Všechno je prý jen o odvaze každého z nás. „Nejhorší je, když se někdo nahoře rozmýšlí skočit - neskočit, před očima má mžitky, bojuje sám za sebe a zezdola na něj volají: Tak už skákej! Na co čekáš?“ říká Hranička.

Odvaha pro příště

Vlastní skok trvá jen pár vteřin. V mžiku se přenesete na druhý břeh Otavy do výšky šesti metrů. Let vzduchem vám zarazí žlutá žíněnka zavěšená na druhém břehu Otavy. Pak už stačí jen za pomoci provazového žebříku vystoupat k druhému instruktorovi na nižší skákací můstek. Odtud vaše cesta povede zpět na břeh. Sice také nad vodou, ale už ne tak rychle. Je to spíš takový pohodový přesun nad hladinou vody. Na druhém břehu vás zachytí třetí z instruktorů.

Odcházím z offparku. Trochu jsem na sebe naštvaná, že jsem nenašla odvahu a Tarzaní skok si nevyzkoušela. Vlastně chybělo jen málo. Překonat se a vrhnout na laně nad Otavu. Říkám si, že jiné atrakce, kterých zde nabízejí čtrnáct, by tak psychicky náročné být nemusely. Třeba lanový park nebo terénní koloběžka. Tak jindy.