Cesta z černobílého světa je zdlouhavá

Heslo, že život není jen černobílý, používají lidé rádi a často. Když se ale podívám kolem sebe, zatím se tím spíše snažíme řídit. Někdo si zvyká lépe, jiný hůře. Někteří si to umějí přiznat, jiní se při zmínce, že tomu tak není, urazí. Jiří Hromada se s předsudky setkával celý život, hlavně před revolucí. Jako gay si pochvaluje, že tehdejší doba se s dnešní nedá vůbec srovnat.

Dnes se homosexuálové nemusejí schovávat do smíšených manželství, homosexualita už dávno není vedená jako nemoc. Podle průzkumů veřejného mínění toleruje homosexualitu osmdesát procent lidí. Jde o to ale, do jaké míry je tolerujeme. Patříte mezi ty, kteří jim schvalují registrovaná partnerství, nebo vám jen nevadí, že se veřejně ukazují ve společnosti? Vodí se za ruku, líbají se?

Občas jsem se přistihla, že na tuto minoritu přece jen koukám skrz prsty. Naštěstí jsem v práci mohla poznat jednoho gaye, který mě veškerých předsudků zbavil.

Cítila jsem se podivně, když jsem si uvědomila, že jsem si do té doby na něco jen hrála. Že jdu s dobou a přitom jsem uvnitř sama sebe tuto minoritu stále považovala za cosi mimo společnost. Jak na tom každý opravdu je, se podle mě ukáže v diskuzích, zda mohou homosexuální páry vychovávat dítě. Jiří Hromada říká, že jeho následovníci, kteří za práva této minority bojují, čeká ještě dlouhá cesta.

Hodně zamyšlení čeká i celou společnost, než se začne chovat i ve skutečnosti tak, jak o sobě mluví. A nejde jen o minoritu gayů a lesbiček. Odlišností, se kterými se denně setkáváme, je čím dál víc. Na to, že jsme se s nimi ještě nedokázali sžít, ukazují zdánlivé maličkosti. Třeba to, že vietnamským prodejcům většina lidí automaticky tyká. Pásli jsme snad s nimi ovce, že ani nemáme úctu říct dobrý den?