Cechlová: jsem tak trochu anomálie

Po půlhodině povídání diskařka Věra Cechlová-Pospíšilová náhle vyhrkla. „Tak kdy se mě už zeptáte, kolik hodím na mistrovství světa v Berlíně? Všichni novináři se mě na to pořád ptají. A já jsem z toho už pomalu na hlavu. Jenže jak mám vědět, jak mi to půjde v půlce srpna,“ s úsměvem si postěžovala bronzová medailistka z atletického MS v Helsinkách.

Navzdory té otázce, vypadáte, že vám to v Nymburce svědčí.

Tady je to můj druhý domov. Všichni jsou tu tak báječní. A co mi hlavně vyhovuje, je jídlo. To je pro mě důležité.

Odměňujete se jídlem?

Tak se to nedá říct, ale jsem požitkář a jídlo si umím vychutnat. Úplně nejradši mám tatarský biftek s topinkami a česnekem. To je lahůdka.

Stejně jako spánek. Bavíme se po obědě, to znamená, že dnes svého poledního šlofíka kvůli rozhovoru vypustíte?

Ani náhodou. Až to tady skončíme, půjdu si lehnout. Tak na jednu dvě hodinky. Neznám nic lepšího. V Praze to tak nejde. Mám manžela, domácnost, psa. Doma opravdu na spaní moc času není.

Nežárlí tak trochu manžel na vaše sportovní úspěchy, vždyť sám byl nadějným zápasníkem?

Jen díky němu jsem neskončila s vrcholovým sportem. V době, když ještě Kuba závodil, tak jsme spolu chodili na tréninky, do posilovny a ohromně mě podporoval. Je nesmírně cílevědomý. Dneska má opravdu báječnou práci v bance a já nechci v žádném případě svou kariéru stavět nad jeho práci.

Když jste se seznámili, vašemu budoucímu manželovi bylo devatenáct, vám bylo jedenadvacet. Kdo první vysílal signály?

Určitě já. Kuba v té době už jezdil po juniorských mistrovstvích světa v zápase. Líbilo se mi jeho nasazení a hlavně jak měl na svůj věk veliký rozhled a vědomosti. Já nebyla nic. Nedařilo se mi a chtěla jsem se vrátit domů. Jen díky němu se to ve mně zlomilo. Ohromně mě podporoval a to nás od počátku stmelilo.

Neměla jste někdy problém, že píšete levou a házíte pravou rukou?

Naopak. Jsem tak trochu anomálie. Bourám mýty o pravácích a levácích. Vždycky jsem všechno házela pravou rukou a disk jsem také hned vzala do pravé ruky. Kdybych měla házet levou, byla by to hrůza. Praxe mi potvrdila, že pravá strana je pro mě na házení daleko lepší. Ovšem když třeba hraju tenis, tak můžu mít raketu v levé i v pravé ruce a je mi to v podstatě jedno.

Když jste na diskařské soutěži, vnímáte, jak hází soupeřky? Učíte se od nich?

Nechci, aby to nevyznělo nějak hloupě, ale já se od ženských nemám co naučit. Moc se po nich nedívám. Vždycky jsem se inspirovala v technice u chlapů.

Teď vám splním přání a konečně se zeptám. Jak dopadnete v Berlíně?

Už je to tady! Jsem šťastná, že jsem před mistrovstvím světa vůbec stihla přípravu. Měla jsem zánět achillovky, pak do toho přišla nepříjemná operace zubu.

Co bude podle vás nejdůležitější, aby vám to v Berlíně vyšlo?

Musím se důkladně připravit na kvalifikaci. Od ní se odvíjí případný úspěch. Ale ani náhodou neovlivním, kolik hodí soupeřky. Motivaci mám velkou. Bude tam spousta kamarádů a samozřejmě taky Kuba.