Byla jsem jako misionář

Před pětadvaceti lety jí lékaři dávali tři až pět let života. Jana Koželská onemocněla rakovinou, diagnóza ji psychicky srazila. Zvláštním řízením osudu se ale ocitla v Karlových Varech, v lázeňském domě Thomayer. Byla jednou z prvních onkologických pacientek v experimentálním programu primářky Mileny Wittnerové.
„Paní primářka mi velmi pomohla, v první fázi hlavně psychicky. Dodávala ženám chuť a sebevědomí, od ní jsme nejvíc čerpaly,“ vzpomíná veselým hlasem na polovinu osmdesátých let.
V Karlových Varech tehdy Jana Koželská strávila pět týdnů. Přístup doktorky Wittnerové byl podle ní revoluční.
„Onkologičtí pacienti byli do té doby v lázeňských domech tabu. Třeba maséři se nás báli masírovat. Přitom u onkologických pacientů velmi záleží na psychice a na zájmu lékaře,“ říká.
Po svém vyléčení začala Jana Koželská pomáhat jiným. V roce 1993 založila sdružení Arcus-Onko Centrum, které působí po celé republice. Pro pacienty pořádá ozdravné pobyty, vydává brožury, organizuje přednášky i odborné kongresy.
„Pomáháme onkologickým pacientům a jejich rodinám zvládnout těžké okamžiky. Nabízíme pomocnou ruku, konzultace, poradenství a další užitečné služby,“ říká Jana Koželská, nositelka Ceny Olgy Havlové.

Lázeňská revoluce

Doktorka Milena Wittnerová má na svědomí malou lázeňskou revoluci.
V roce 1985 začala s úzkou skupinou spolupracovníků zavádět onkologický program do lázeňských zařízení. Chtěli umožnit pacientům s nádorovým onemocněním, kteří prodělali náročnou onkologickou léčbu, rehabilitaci v lázních. Jenže narazili na bariéru odmítání. Prosadit v polovině osmdesátých let tuto myšlenku zavánělo téměř kacířstvím.
„Někteří zdravotníci byli proti, k naší snaze se stavěli velmi negativně. Nevěděli, jak se k onkologickým pacientům chovat,“ popisuje začátky nové epochy v lázeňství.
Odradit se však nenechala. Experiment, pro který získala v Karlových Varech prostor, později potvrdil pozitivní účinky lázeňské léčby na pacienty s rakovinou. Na začátku se ho zúčastnilo padesát lidí, které primářka Wittnerová se spolupracovníky pečlivě sledovala. Veškerá data zaznamenávali do tabulek. Subjektivní pocity pacientů i objektivní měření.
„Jednoznačně jsme prokázali, že pacienti po onkologické léčbě si v lázních zlepší fyzickou i psychickou kondici a že mají lepší laboratorní výsledky. Mnozí z nich se dokonce vrátili do práce,“ popisuje lékařka.
Vyhráno ale ještě neměla. „Musela jsem o tom všechny přesvědčit, a tak jsem začala jezdit a vyprávět. Na výbor onkologické společnosti, na ministerstvo, na kraj. Připadala jsem si jako misionář,“ směje se.
Cíle nakonec dosáhla až v roce 1991, kdy onkologický program konečně prosadila do indikačního seznamu pro lázeňskou péči. A navrhla i tabulkové označení pro tento program - I/1. Všimla si totiž, že seznam indikací trochu překvapivě začíná až dvojkou.
„A tak jsem volnou jedničku využila. Důležité ale je, že se onkologický program prosadil i v dalších lázeňských zařízeních po zemi. To považuji za svou zásluhu,“ říká bývalá primářka sanatoria Thomayer.
Za celoživotní zásluhy o rozvoj lázeňství v Karlových Varech převzala Milena Wittnerová cenu Sdružení léčebných lázní.