Blázni a jejich dobrodružství
I po několika desetiletích, když se dívám na zašlé obrázky Hanzelky, Zikmunda a jejich tatrovky osmdesát sedmičky, něco kdesi uvnitř se mnou cuká. Každému ale snad musí být jasné, že dnešní doba s objevováním světa zmíněných dvou pánů nelze srovnávat. Ale i tak podobná dobrodružství v jedenadvacátém a přetechnizovaném století s sebou přináší řadu nepoznaných zážitků. A pokud ve vás alespoň trošku dřímá klukovské dovádění a vymýšlení podobných nápadů, k opravdovému zhmotnění je jen krůček.
Přiznám se, že mne to už kolikrát také napadlo. Sednout dnes do auta s navigací, klimatizací a s masírovacími sedačkami a objet s ním půlku světa, nebude až tak složité. Ale teď si představte, že jste za volantem nebo řídítky zhruba padesát let starého stroje.
Každou chvíli stavíte kvůli sebemenší závadě, kromě paštik, chleba, vody a peněz ještě musíte počítat, kam dáte rezervní karburátory, náhradní součástky, lepení na duše a podobné nezbytné záležitosti, které musíte vzít s sebou. Samozřejmě vás neminou desítky kopanců do kol auta nebo motorky doplněné nadávkami, hlášky na téma: Končím, kde je tu nejbližší autobus?
Ale když se dílo podaří, dovezete starý auťák či mašinu zpátky domů. Všichni vás plácají po zádech, tak si jen odfrknete, že to máte za sebou.
Sám pro sebe se cítíte zrovna jako největší mistr světa. Jasně, řada lidí si při čtení podobných řádků klepe na čelo a říká jen jediné slovo. Blázni. Asi i dospělí chlapi opravdu blázni a děti v jednom pořád ještě jsou. Co je však tím hnacím motorem? Proč se dobrovolně pouštějí do nejistého výsledku? Odpovědi na tyto otázky možná najdete v článku „Na německých motorkách se vydají do Ruska. Jako za války“.
