Bez Valy šel redaktor ke dnu

Když někdo něco umí, vypadá to jednoduše. Kanoisté z oddílu VS Tábor po Lužnici kloužou s takovou samozřejmostí, že jsem je skoro podezříval z podvodu. Jakoby se pod lodí ještě odráželi nohama. Za elegancí pohybu je ale spousta let dřiny a odříkání. O pravdivosti této fráze jsem se přesvědčil na vlastní kůži.
V šatně, která je z půlky posilovnou, mám ještě dobrou náladu. Nijak mě nevyvádí z míry nápis nad činkami. Slogan Marnost nad marnost beru jako dobrý vtip.
Humor mě přechází při nástupu do lodi. Ztrácím balanc, ještě když jsem jednou nohou na břehu. Neobratně dosedám. Nevýhodou jsou i moje zkrácené svaly. V lodi se totiž klečí, stehna jsou upevněná v popruzích. Za zády mám mistra světa Vladimíra Valu. Jak říkají jeho kamarádi, těžko by za svou kariéru medaile spočítal.
Nabíráme směr k čističce proti mírnému proudu. S pádlem spíš cákám, než abych loď posouval vpřed. O to víc cítím sílu Valových záběrů.
Zhruba po 300 metrech mi tuhnou ruce. „To jezdíte vždycky v takovém tempu?“ ptám se udýchaně. „To je spíš vyhlídková projížďka,“ odpovídá se smíchem Vala. Tréninkové nasazení totiž obnáší třeba devadesát záběrů za minutu. Chvílemi mám pocit, že musím oba převrhnout. „Jsou lidi šikovnější, a ti, kteří se to nenaučí nikdy. Ale spíš je důležitější píle. Z talentu se dá žít tak do patnácti až šestnácti let,“ říká Vala.
Ani se neptám, do jaké kategorie podle odhadu světového šampiona patřím já.
Rovnováha lodi je asi otázkou zvyku, ale u silově vytrvalostního sportu jde zároveň o fyzičku.
„Slalomáři i sjezdaři dávají v posilovně i sto 120na bench-press. Sjezdaři mají navíc spíš dynamickou sílu,“ vysvětluje Vala.
Štěstí, že Lužnice je tak mírná řeka. Při maximálním nasazení bych asi na chvíli zvládl devadesát záběrů za minutu, ale nevím, co bych dělal ve vlnách závodních kanálů.
„V každém záběru je schovaný řídící manévr, který už máme zažitý v podvědomí. Je v něm plno nuancí. Jinak se jede na mělčím úseku, jinak ve vlnách. Celá trať má rozdílný charakter,“ popisuje Vala.
Lákají mě branky před loděnicí, které si jedeme vyzkoušet na slalomářské lodi. Jsem ale pouze divákem. Když se ohlédnu za sebe, tak mistr světa mohutně víří vodu, abychom se mezi tyče trefili. Práci mu komplikuju špatnými protipohyby.
Přesto toužím vyzkoušet si řídící manévry úplně sám.
Raději odmítám Valovu závodní loď, která váží jen pár kilo. Vděčné přijímám na první pohled stabilnější, prý třicetikilovou babičku.
Vydávám se proti proudu. Bojím se, že v opačném směru by mě už nikdo nenašel. Bokem plavidla brousím břeh a otočku zvládnu jen díky skloněné vrbě, od které se odrážím pádlem.
Mířím k první brance. Dlouhé vteřiny se natáčím. Branku doslova prošourám.
Přendavám si pádlo do druhé ruky a jsem rád, že vůbec ještě klečím v lodi.
„No vidíš, že to jde,“ snaží se mě povzbudit Vala.
Dodává mi tak sebevědomí, které rázem opadá. Ztrátou koncentrace jsem se tak nechtěně musel podívat mezi ryby pod hladinu. Snažím se vykopat z lodi.
„To bylo určitě schválně pro noviny,“ směje se Vala. Stydím se přiznat, že nemá pravdu a pevně doufám, že ve mně vidí aspoň špetku talentu.
Ten má určitě jeho syn Matěj, který začal s kanoistikou loni na podzim a už se svým kolegou na deblové lodi bojuje o reprezentační starty.
Není divu, když má skvělého učitele a správné geny. Ale jen v těch to není.