„Balím meč do úsměvu a jsem klidný“

Od dětství se Milan Stecker věnuje bojovým uměním, začínal s karate, které později nahradilo iaido (způsob japonského šermu - pozn. red.), a jako každý kluk hltal japonské filmy o životě samurajů. Mečům se věnuje od šestnácti let.

„Doopravdy studovat jsem je začal až před třinácti lety, když jsem potkal Viktora Hasuhanu. Jediného Čecha, který žil a učil se restaurování mečů přímo v Japonsku. Stal jsem se jeho žákem a pochopil, jak obtížné je studium japonského meče,“ vysvětluje devětatřicetiletý muž.

Pravý meč? Pět let studia

Čepel musí být vyrobená z japonského železa a správně udělat ji může jen ten, kdo nejméně pět let v zemi studoval a měl tamního učitele. „Bez toho to opravdu nejde. Češi jsou velmi šikovní, dovedou vyrobit téměř přesné kopie, ale i ty s japonskými meči nemají mnoho společného. Všechno má svá přesná pravidla, která se musí dodržet,“ poznamenal Stecker.

Sám vyrábí soupravy, tedy pochvu, rukojeť a záštitu meče. Používá magnoliové dřevo dovezené z Japonska, speciálně sušené a vybrané tak, aby se dalo dobře dlabat. To potom hobluje a brousí.

„Pochvu nakonec nalakuji a vyleštím. Žádné další zdobení nedělám, protože u strohých válečných souprav také bojovníci žádné ozdoby neměli,“ popisuje výrobu Stecker. Dřevěnou rukojeť zase potáhne kůží z rejnoka, což působí dekorativně, ale hlavně ji tím zpevní. Někdy používá i žraločí kůži. Každou soupravu dělá Stecker na konkrétní čepel. „Vlastní rukopis do výroby opravdu vložit nemůžu, to by byla základní chyba. Souprava má určité znaky, které nesmím měnit. Porušila by se tradice, a nešlo by pak o japonský meč,“ upozorňuje Stecker.

Přes tisíc let stará zbraň je obrazem určité doby - z tvaru, šířky čepele, délky či prohnutí může člověk vysledovat původ vzniku. Za válečné meče odborníci považují ty, které byly vyrobené do 16. století. Zlatý věk přitom zažily v 11. a 12. století.

„Dnes už opravdu není možné takový meč vyrobit, protože se změnilo podnebí, teplota, používáme jinou vodu a železo. I když někteří čepel rozřezali na velmi malé části, aby pronikli do všech tajů, stejně se jim to nepovedlo,“ vysvětluje muž, kterého japonské meče fascinují.

Považuje je za nejlepší a nejdokonalejší zbraně na světě. Jedinečné svým zpracováním, které se po staletí udrželo až do současnosti. O samurajských mečích koluje řada legend. K tomu přispívají i japonské filmy, které většinou jen velmi vzdáleně ukazují realitu. Blízko pravdě jsou podle Steckera hlavně snímky Akiry Kurosawy.

Legendy o meči

„Mnoho mýtů vzniklo za druhé světové války, aby vůdci dodali lidem odvahu a podpořili duch národa. Ale sekat mečem hlavně kulometů nebo kolejnice je nesmysl. Přestože meč má unikátní vlastnosti, dá se špatným ovládáním zničit během jednoho seku, vyláme se ostří, ohne se,“ říká Stecker. Zároveň upozorňuje, že v rukou odborníka dokáže správně nabroušený meč přeseknout ledacos, klidně i kus plechu. Samurajové ale nepotřebovali zbraň zkoušet, už podle vzhledu a tvaru kalení poznali, zda je dobrá, či ne. „Prohlédli si ho a věděli, že je nezklame,“ vysvětluje Stecker.

Meče měly často i jména, například po lidech, kteří je používali. Někdy jejich názvy souvisely s nějakým svátkem či oslavou, kvůli které je mistři vyrobili.

Podle tradice také nesmí na meč samuraje sáhnout nikdo jiný než jeho majitel. „Pokud se tak stane, vlastně vás odzbrojí a může ohrozit. Dnes už to nehraje takovou roli. Stále však platí, že velmi jemně vyleštěná zbraň se při nesprávném zacházení rychle poškrábe a oprava stojí hodně peněz. Brus ovlivňuje tvář meče, pokud se nepoužívá v boji, vydrží zhruba sto let. Majitel ho však musí pravidelně čistit a odmašťovat,“ vysvětluje Stecker, který pracuje jako konzervátor ve Vlastivědném muzeu Olomouc. Na starosti má také depozitář zbraní, ty japonské v něm ale chybí. „Jsem docela rád, protože by mě to určitě odvádělo od práce,“ říká s úsměvem.

Zatímco v Japonsku pracuje na výrobě okolo osmi řemeslníků, on dělá soupravy sám. Většina jeho mečů končí u známých z oddílu iaido. Stecker cvičí dvakrát týdně a nedávno získal konečně meč svých snů. Tvarem odpovídá zbraním z 12. století. „Po čtrnácti letech mám konečně meč, jaký jsem si přál. Můj učitel Hasuhana vždycky říkal, že pokud budu hodně chtít, tak se ke mně dostane,“ dodává Stecker.

Kvalitní meč přitom stojí kolem sta tisíc korun. Meče ze středověku sběratelé kupují za statisíce až miliony.

Východní filozofie

Do Japonska by se Stecker jednou rád podíval a nahlédl do dílny tamních mistrů. Velmi blízké je mu také japonské vnímání světa a filozofie obsahující mnoho praktických rad do běžného života. „Líbí se mi pořekadlo ‚Zabal meč do úsměvu’. To znamená, že pokud je člověk naštvaný, nic se nevyřeší. Je třeba ostrost zmírnit. To mi hodně pomáhá. Velmi pravdivé je i přísloví, že mladý bojovník se hrne dopředu, starší vyčká. V tomto případě se nejedná o věk, ale o životní zkušenost. Není třeba se zbytečně dopředu rozčilovat a dělat paniku. I moje žena říká, že jsem díky tomu opravdu velmi klidný,“ dodává Stecker.