Babička by se mě nejspíš zřekla
Michal Němec patří k zakládajícím členům skupiny Jablkoň, která vystoupí dnes od čtvrt na osm večer v Mladé Boleslavi v rámci 54. ročníku Dvořákova festivalu. Zapamatujete si ho i po letmém setkání, je to životní optimista a štastný člověk. Prý díky muzice, kterou pro Jablkoň a s Jablkoní dělá už od roku 1977.
Bude koncert ve Sboru českých bratří v něčem zvláštní třeba i pro vás?
Ten prostor neznám, takže v tomhle to bude určitě nový zážitek. Když na mě hned v úvodu místo nějak dýchne, mívám to docela rád. Je tam dobrá akustika, takže pro nás tvrdý oříšek. Nehrajeme akusticky a s tím je v podobných sálech vždycky potíž. A možná se mi taky budou honit hlavou myšlenky, kdy jsme v Mladé Boleslavi naposledy byli. Nebo jestli jsme tam vůbec byli. Zatím mám dojem, že jsme ji dokonale obtesávali. Konečně tedy trefa do černého.
Nevadí vám, že budete hrát na festivalu, na němž zazní hlavně vážná hudba?
S tím Jablkoň problém nemá. Jednu z našich větví tvoří už pár let i formace s houslistou Jaroslavem Svěceným. A ten vždycky říká, že k nám chodí vydechnout od toho vážna. Jen aby posluchači neměli potíž s tím, co na ně vychrlíme. Repertoár pro tento večer jsme sice zvolili tak, aby ladil s dramaturgií festivalu. Bude to ale všehochuť. Lidem nic neodpustíme. Jen ať si to pěkně užijou.
Co by tomu, co uslyší, říkal Antonín Dvořák?
Asi by neřekl vůbec nic, protože by ho, s prominutím, klepla pepka. Od jeho doby se hudba hodně změnila a změnilo se i to, jak ji vnímáme. Zářným příkladem byla třeba moje babička. Kultivovaná dáma, která léta hrála na klavír. A dobře. S Dvořákem nikdy neměla problém. S Janáčkem se jakž takž popasovala, ale Martinů už byl pro ní peklo. Kdyby slyšela nás, tak bych ji měl určitě na svědomí. Nebo by se mě zřekla. Vždycky jsem na ni totiž bral ohledy a na kytaru jsem jí brnkal jen velmi decentní repertoár. Fakt jsem se krotil.
Vy se dokážete krotit?
Když se hodně snažím. Víte, všichni v kapele máme za to, že muziku by měl člověk vnímat všemi smysly. Pak taky nezáleží na tom, v jakém šuplíku mají ten či onen žánr kritici. Jednu dobu jsem dost často chodil na koncerty do Rudolfina. Hlavně jsem se tam snažil dostat, když hrál klavírista Svjatoslav Richter. Dodnes nevím, co bylo víc fascinující. Jestli jeho interpretace a technika nebo to, jak se nestyděl, že strašně po tom svém klavíru touží. Vrhal se na něj hned, jak vstoupil na jeviště. Připadalo mi, že ten nástroj před ním až couvá. Ale marně, Svjatoslav Richter se ho vždycky zmocnil. Byly v tom zcela neuvěřitelné emoce a já byl z té vášně úplně paf.
Vy jste taky už pár desítek let až po uši v tom, co děláte.
No bohudík. Opravdu mě to pořád baví. Je to pro mě práce, zábava i relaxace. Když přijde únava, a ta se s přibývajícím věkem, žel, dostavuje, tak prostě jenom změním žánr. Nejezdím ani na dovolenou, za tu si „prohlásím“ nějaký ten zájezd s Jablkoní, třeba do Afriky, Ameriky, na Moravu, nebo do jižních Čech. Jsme spolu sice celý rok, harcujeme od města k městu, občas se pohádáme, hlavně o muziku. Ale je nám spolu pořád fajn. Před hudbou nepotřebuju utíkat. Taky by to bylo marné, stejně by mě nakonec dohnala.
Máte ve skupině hlavní slovo. Proto Jablkoň stále odbíhá z žánru do žánru?
Ale to je správné. Sice nám to lidi někdy vyčítají. Jako že jsme byli lepší v té či oné rovině, ale myslím, že i pro ně by to byla nuda, kdybychom byli pořád stejní. Ani bych to neuměl. I všechny změny v souboru, i když jich zas tak moc nebylo, mi přišly nakonec užitečné. S každým novým členem přišlo něco svěžího, i já jsem měl vždycky najednou víc nápadů.
Pohnout se tedy nedá jen s vaším optimismem?
Nevím, jestli je to optimismus. Ve většině věcí ale vidím jiskřit hru a legraci. Třeba o našem posledním albu Půlpes, které jsme pokřtili před pár dny, všichni říkají, že je hodně smutný. Já se přitom u těch písniček skvěle bavím. Například verš „…když na tebe banalita vytáhne svý banány“, ten mě dostává. To je přece nádhera! Jedna kamarádka se přitom právě u písničky Nepřítel nespí, kde tohle zpíváme, rozplakala. Ale byl to opravdový pláč, tak to snad bylo na místě a v pořádku.
Skutečně vás nedojme vůbec nic?
Pohádky. Hlavně ta o Pyšné princezně, Soli nad zlato a tak. Ty mě vždycky dojmou až k slzám. A pokud jde o muziku, tak mě rozhodí ta špatná. To mívám potom takový vztek, že hned sáhnu po kytaře a zkouším napsat něco trochu kloudného.
