Ani po půl století na prvního máje nezapomenou na polibek

Vypadá to, že Simonová a Chladil zpívají svůj známý duet My dva a čas jenom pro ně. S přibývajícími léty mají k sobě blíž a blíž a životopis vzájemného vztahu nadepisují dalšími zamilovanými kapitolami. Sedmička oslovila tři páry, které spolu žijí více než padesát let. Než začne květen – měsíc lásky, s nimi zavzpomínala, jak se poznali, kdy spolu začali randit, a hlavně jak spolu ty dlouhé roky vydrželi.

Máme si o čem povídat

Sedmadvacetiletý Richard Smola se seznámil s o dva roky mladší Janou na lyžích, vyrazili s partou na slovenský Chopok. Psal se rok 1957.

„Richard mi byl hned sympatický,“ svěřuje se dnes osmasedmdesátiletá Jana. I když ze začátku prý nebyl moc zdatný lyžař. Ale body, které ztrácel na svahu, získal hned zpátky při večerních posezeních. „Uměl všechny zaujmout a rozesmát. Zajímavý společník. Taky uměl na kytaru a hezky zpíval,“ vzpomíná na první společně strávené večery. Témata svých vyprávění měl mladý strojní inženýr Smola z čeho čerpat. Ač mladý, měl toho už hodně za sebou. V roce 1949 ho komunisti vyhodili z univerzity – jeho otec byl před válkou známý plzeňský podnikatel. V roce 1951 musel na vojnu k pomocným technickým praporům, kde byl až do jejich zrušení v roce 1954. O rok dříve, po červnovém povstání proti měnové reformě, komunisti vystěhovali jeho rodiče pryč z Plzně, do Ptenína na Přešticku. Naštěstí se potom mohli vrátit a mladý Richard dodělal vysokou školu. Jako inženýr mohl svoji ženu finančně zabezpečit a za dva roky od seznámení se mohli vzít. Bytová krize jim ale stejně nedovolila odstěhovat se od rodičů.

„V jedné místnosti s kuchyní na Masarykově náměstí nás žilo pět,“ vzpomínají. Až po letech se přestěhovali do malého bytu na Slovanech, na konci sedmdesátých let si postavili domek na Doubravce. Richard celý život pracoval v závodě Škoda Praha jako konstruktér parních turbín, Jana jako sociální pracovnice ve fakultní nemocnici. Recept na dlouhověkost vztahu mají.

„Nikdy jsme se spolu nenudili. Není nic horšího, než když si dva lidé nemají co říct,“ říká Richard Smola. „Taky jsme se na sebe mohli ve všem spolehnout,“ doplňuje ho jeho žena. Podle Jiřího Jelena, který více než dvacet let vedl v Plzni manželskou poradnu, je důvěra a umění mít si pořád o čem povídat velmi důležité. „Když je obojího málo, často tento stav končí nevěrou,“ tvrdí Jelen.

Lyže podruhé

Zimní rekreace byla osudová i pro manžele Levých z Lochotína. Oldřich a Dagmar se potkali před sedmapadesáti lety na lyžařském svahu u Mariánských Lázní.

„Neuměla jsem moc jezdit a jeden milý mladík mi pořád pomáhal na nohy,“ říká Dagmar. Ještě téhož roku si tohoto mladíka vzala. „S nadějí a láskou jsme vykročili vpřed navzdory dalšímu osudu,“ říká trochu pateticky jednaosmdesátiletá Dagmar. Společně s nimi se v roce 1952 bralo 1357 dalších párů. „V roce 2009 jich bylo 694,“ porovnává zmenšující se zájem o svatby mluvčí plzeňského magistrátu Edita Vighová. Vzývaný osud ale na začátku padesátých let moc přívětivý nebyl. Psal se rok 1953 a měnová reforma jejich nahromaděné úspory smrskla na padesátinu. „Čekali jsme nový svobodný život a tohle bylo ožebračení,“ hořce vzpomíná Dagmar. Ani oni neměli po svatbě kde bydlet. S povděkem přijali nabídku Oldřichovy matky, která žila v garsonce na Mikulášském náměstí.

„Spali jsme tři na jedné posteli,“ vzpomíná čtyřiaosmdesátiletý Oldřich. Po dvou letech konečně dostali byt a narodily se jim dvě děti. Začali si budovat chatu v jižní části Plzeňska u Kornatického rybníka a jezdili tam o víkendech i prázdninách. Vedle své ženy měl Oldřich celý život i jednoho velkého koníčka: byl náčelníkem tělovýchovné jednoty Lokomotiva. Několik desítek let pracoval s celými generacemi plzeňských dětí. Rána pro manželství přišla v roce 1995, kdy Dagmar porazilo auto. Od té doby chodila jen za pomoci francouzských holí. Před čtyřmi lety ochrnula na polovinu těla, nemůže chodit a venku už nebyla téměř rok. Na svoji bezmocnost si ale nenaříká. „S mým jedinečným Oldříškem prožíváme doma šťastné chvíle a ještě se nám nechce navždy odejít,“ uzavírá žena.

Škodovák muzikant

Manželé Hellerovi pracovali celý život ve Škodovce. Konstruktér Ota Heller, legendární kapelník Tanečního orchestru Oty Hellera, a jeho věrná, o devět let mladší žena Anežka. Seznámili se před padesáti lety.

„Byla to láska na první pohled,“ vzpomíná Ota. Po dvou letech randění se vzali. „Strašně rádi jsme spolu chodili do kina Moskva,“ vzpomíná Ota. Na procházky chodí rádi dodnes. Ve svém věku se pořád drží za ruce. „Přijde mi to samozřejmé,“ tvrdí kapelník. Život s muzikantem nebyl pro Anežku žádné peříčko. A vlastně pořád není, Ota totiž šéfuje kapele dodnes. Už dvaapadesát let. Když spolu začali žít, hrál desetkrát do měsíce. Do plánů na společné víkendy jim vždycky výrazným způsobem promluvila muzika.

„Nikdy jsem ale nežárlila,“ říká Anežka. „Vždycky jsem věděl, kdo na mne doma čeká. Nikdy by mě nenapadlo být nevěrný,“ vrací jí to Ota. A že měl hodně možností. Na jeho tancovačky odjakživa chodilo hodně hezkých děvčat a žen. „Nikdy jsem nemyslel na žádnou jinou než na Anežku,“ tvrdí. I oni mají recept na šťastné manželství jednoduchý. „Ve všem musíte spolupracovat a pomáhat si. Vždycky jsme věděli, že jsme na všechno dva,“ říkají šťastní manželé.