Ani čekání na Ježíška není tak nekonečné
Jednoho dne se tam objevily kolíky. Hned jsme začali s mužem spekulovat, co to bude. Odpověď byla nasnadě. O pár stovek metrů dál končila dálnice. Zaradovali jsme se, že se dočkáme jejího protažení. Že už nebudeme muset jezdit přes malé vesničky kolem silnice, kde někteří do kopce vytáčeli motor do nejvyšších otáček. U domků se zahradami plnými stromů. Nikdy jsem tam nikoho neviděla. Také bych nedokázala odpočívat v randálu. Konečně se dočkají klidu, myslela jsem si.
První pochybnosti přišly, když jsem si všimla, že kolíky vytyčující novou silnici míří přímo na domy vedle silnice. Těžké stroje, které se brzy začaly po úseku hemžit jako mravenci v lese, ale domy míjely. Každý den jsme v autě debatovali, jak to silničáři vyřeší. Mostem, nebo snad tunelem? S obojím se na chybějící trase počítalo, jenže nikdo v autě netušil, jestli právě na tomto místě.
Úvahám udělala konec demolice baráčků a následně nebylo už co zkoumat. Stavba mostu u Vchynice nás donutila jezdit jinudy. Naštěstí most už stojí a já se těšila, že po dlouhé době uvidím zase domky se zahradou. Tentokrát ale i s jejich obyvateli, kteří budou moct konečně na své zahrady. Oni i řidiči měli nový úsek dálnice dostat k ježíšku.
Ten sice přišel, jenže bez očekávaného dárku. Snad jim ho donese májový vánek. To někteří o kousek dál, ve Velemíně, se snad už ani neodvažují Ježíškovi psát. Kamiony a tisíce aut denně brázdí jejich hlavní ulici. Vydobyli si aspoň měřič průměrné rychlosti, zůstal jim semafor a dočkají se nového asfaltového koberce.
Stavební maraton nazývá jejich starosta nekonečným příběhem. Snad bude mít pro něj a všechny ostatní dobrý konec jako v pohádce nebo se objeví někdo úplně mimo obor a začne ve změti sporů dělat pořádek.
