Adrenalin na podzemním žebříku
Chystáme se na prohlídku pražských kolektorů. Jsou to podzemní prostory pro ukládání inženýrských sítí. „Máme jednu z nejrozvinutějších sítí kolektorů v Evropě,“ říká ještě před začátkem sestupu generální ředitel Kolektorů Otakar Čapek.
Sestup do hlubin
Nasazujeme si helmy a sjíždíme výtahem třicet metrů pod povrch do kolektoru pod Senovážným náměstím. „Vydáme se na asi kilometrovou trasu,“ říká náš průvodce, vedoucí kolektorů v centru Prahy Václav Černý. Tras je několik. „Ta nejkratší měří devět set metrů a jde se jen po rovince,“ konstatuje průvodce. Vydáváme se tou nejnáročnější.
V chodbách je chladno
Nad našimi hlavami se klene betonový strop vysoký několik metrů. Všude okolo to hučí jako když na okna bubnuje prudký déšť. Vzduch je v těchto místech chladný a vlhký. Teplota se pohybuje v rozmezí dvanácti až čtrnácti stupňů nad nulou. Oproti třiceti stupňům, které jsou nyní na povrchu, je to citelný rozdíl. Nenechávám se zaskočit a podle pionýrského hesla Vždy připraven vytahuji bundu. „Je tu zima, protože v kolektorech vedou vodovody se studenou vodou,“ říká Černý.
Sedm úzkých žebříků
Nasedáme do důlního vláčku a vjíždíme dlouhou chodbou do tmy. „Máte poslední šanci se vrátit, pak už to nepůjde,“ upozorňuje Černý, zatímco vystupujeme ze žlutých vagonků. Stojíme před prvním kovovým žebříkem. Podobných nás čeká ještě sedm.
V chodbách je stále větší vlhko a na trubkách se sráží voda. Malé průhledné kapky vidíme na zdech i na samotném žebříku. Ze sedmdesáti kilometrů kolektorů v centru města denně odčerpají 250 kubíků vody.
Občas se někdo zasekne
Žebřík klouže, a tak vystupuji opatrně, aby se mi nesmýkla noha. „Co se stane, když se někdo na žebříku zasekne a nechce se hnout?“ ptá se jeden z účastníků netradičního výletu, jako by mi četl myšlenky. „Pro ty případy by se nám hodilo koště, abychom ty dámy sešťouchli,“ odpovídá s žertovnou nadsázkou Václav Černý s tím, že to zatím byly hlavně ženy, kdo se v polovině žebříku zasekl. Jedna paní na pětimetrovém žebříku cestou dolů zůstala v kovovém sevření trčet půl hodiny.
Zatím jsme zdolali čtyři žebříky. Ruce mám stále oranžovější od rzi. Jdeme úzkými chodbami, po levé ruce vodní potrubí, po pravé plynovod a dráty. Mezi nimi je možná i trubka původní potrubní pošty. „Je stále funkční,“ podotýká Černý.
Blížíme se k místu zmiňovaného záseku jedné z mých předchůdkyň. Připadám si jako Bridget Jonesová ve scéně, kdy sjíždí požární tyč. „Budu vám počítat, kolik příček zbývá,“ volá na mě z hloubky jeden z průvodců.
Koště naštěstí není potřeba. S třesoucíma se rukama stojím na pevné zemi. Po chvíli se k velkému údivu nakupujících vynořujeme ve vestibulu Slovanského domu. „Na Václavském náměstí pro změnu vystupujeme stánkem,“ říká s pokrčením ramen Černý, zatímco se vracíme na Senovážné náměstí vrátit helmy.

















