Cenzura ve hrách má mnoho podob. Někdy jde o státní zásahy, jako v Číně, kde tvůrci museli přepsat hratelnost a místo zabíjení bossů nechali postavy "omdlít vyčerpáním", protože jejich likvidací byla část veřejnosti pohoršena. Jindy je za tím čistě politika - třeba když byla zakázána hra jen proto, že na mapě existoval samostatný Tchaj-wan. Reakce Číny na takovou "provokaci" byla nekompromisní. Hra se zakazuje, a kdo si ji stáhl, musí ji okamžitě smazat.

Samostatnou kapitolou je Německo, které desítky let potíralo jakékoliv explicitní násilí a nacistické symboly v kultuře. Hitlerovi v kultovním Wolfensteinovi zmizel knírek a byl přejmenován na pouhého "kancléře", hákové kříže nahradily kříže pouze železné a hrdinou likvidované německé ovčáky nahradily zmutované krysy. Do debaty o násilí ve hrách ale výrazně zasáhly i reálné tragédie - norský terorista Anders Breivik například u soudu přiznal, že se na masakr v roce 2011 na ostrově Utøya připravoval ve hře Call of Duty: Modern Warfare 2.

Do světa herní cenzury ale vstupují i korporace. Visa a Mastercard v roce 2025 donutily platformy Steam a itch.io mazat tituly s nahotou či LGBT obsahem, jinak by jim přestaly zprostředkovávat platby. Herní vývojáři tak najednou čelili finanční cenzuře, která neměla nic společného s ochranou hráčů, ale spíš s reputačním pojištěním velkých firem, protože Visa ani Mastercard už nechtěly opakovat průšvih s Pornhubem z roku 2020.

Někdy jsou výsledky cenzury ale vyloženě směšné. Ve hře Devil May Cry 5 vývojáři překryli polonahý zadek ženské postavy světelným zábleskem, který působil, jako by měl daný moment naopak vyzdvihnout. V Metal Gear Solid nahradilo mučení elektrošoky "lechtání" a v evropské verzi South Parku, který se cenzuře postavil vskutku bravurně a s nadhledem, tak místo zakázaných scén svítila hráči před očima jen obrazovka s hvězdičkami EU a popisem, co právě nevidíte a vidět byste mohli, kdybyste nebyli v EU.