Když se na operačním sále oční kliniky pod rukama operatéra profesora Martina Filipce objeví sám její generální ředitel, bezpochyby se děje něco neobvyklého. I sám lékař se někdy může stát pacientem, a dokonce může mít z operace obavy. Zbytečné. Operace se zdařila na jedničku a jemu se otevřely dosud nepoznané možnosti. Tak zní příběh generálního ředitele Evropské oční kliniky Lexum, MUDr. Petera Ivančáka, Ph.D., který na konci loňského roku podstoupil refrakční lansektomii.
Kdy jste musel začít nosit brýle a jak na tu dobu vzpomínáte?
Nosím brýle od první třídy základní školy. Když jsme se učili psát, netrefoval jsem písmenka na linku, tatínek se na mě za to zlobil. Tak mě vzali k očnímu lékaři a já u něj neviděl to největší písmeno! Maminka stála vedle mě a plakala. Měl jsem asi plus pět dioptrií, děti se mi smály. Ve čtvrté třídě jsem začal hrát hokej. Pocházím z Popradu, a tam kdo nehraje hokej, není chlap. Tehdy jsem měl štěstí, že se začaly objevovat první kontaktní čočky. Nakonec se ukázalo, že vada je plus deset dioptrií spojených s astigmatismem. Bez brýlí jsem nemohl nic.
Měl jste z operace obavy?
Průběh operace jsem znal, vím, s jakým úspěchem se u nás operuje, navíc jsem sám lékař, přesto jsem trochu obavy měl, přeci jen je to operace se vším všudy. Ale když se svěříte do rukou erudovaného a zkušeného chirurga, pak si operaci můžete užívat. Lehnete si, nic vás nebolí, nic necítíte, posloucháte krásnou hudbu a před očima vám probíhá surrealistický film. Nejkrásnější je moment samotné implantace čočky. Na chvíli nevidíte nic a pak najednou jako by někdo očistil zašpiněné sklo – objeví se vám obraz ve full-HD kvalitě. Je to opravdu jeden z nejemotivnějších zážitků v životě. Moje emoce byly tak silné, že jsem nebyl schopen panu profesorovi odpovědět na otázku, zda vidím světla mikroskopu. Prohlížel jsem si světla na sále, pana profesora, instrumentářku, vše, co bylo kolem.
Operoval Vás pan profesor Filipec. Oslovil jste ho sám?
Ano, poprosil jsem ho, jestli by mě vzal do své péče. Byl jsem v nejpovolanějších rukách. Měl jsem jen obavy, že moje oko je malé, že se bude muset operovat v příliš stísněném prostoru. Obě čočky mi ale sedly perfektně a navíc jsem věděl, že kdyby nastaly komplikace, on je umí vyřešit, a tak se moje počáteční obavy rozptýlily velice záhy. Nakonec byla operace příjemnější než návštěva mojí zubařky, které se strašně bojím. Operace oka je pro mě vážně méně stresující záležitostí. (směje se) Není nutné se operace bát, pokud se svěříte do rukou odborníků, kteří mají za sebou tisíce úspěšných operací.
Po operaci očí máte už pár měsíců, dokonce jste byl na horách jako instruktor vysokohorské turistiky. Jaké to bylo?
Každý rok jezdím na stejné místo do slovenských Tater, mohl jsem tedy porovnat, jaké to bylo dříve s brýlemi a nyní. Konečně jsem si plně vychutnal nádhernou přírodu, strukturu skal, sněhu…, bez neustálého otírání orosených brýlí. Čočky také skvěle obstály v nízkých teplotách – při mínus 19 stupních jsem nepociťoval žádné nepohodlí, fungovaly skvěle. Zato jsem si z hor přivezl omrzlinu nohy. A v lednu jsem závodil na mistrovství České republiky v ledovém lezení na rychlost ve Víru v okrese Žďár nad Sázavou. Mimo to se mi také změnilo vidění světa jako amatérskému fotografovi. Baví mě pozorovat krajinu, hledat ten správný záběr, kompozici, více vnímám barevné odstíny… Fotografování si neskonale užívám, fotoaparát nosím prakticky neustále při sobě.
Celý rozhovor naleznete ZDE
