Většina z nás má rodiče či prarodiče v důchodovém věku. Právě na ně se zaměřují někteří pořadatelé různých předváděcích akcí. Heslo "pro peníze uděláme vše" u nás platí velmi silně. Je pravdou, že za úspěchem prodejců-"loupeživých rytířů" nestojí jen oni sami, ale zpravidla i rodina "oloupeného" kupujícího. Proč? To vysvětlíme později.
Jak to všechno probíhá?
Letáček s nabídkou zájezdu do schránek nešťastníků doručí zpravidla státní Česká pošta. Nabídka má být atraktivní zejména lokalitou, ve které se bude převáděcí akce konat, kulturní akcí (dechovka či známí herci), dárkem zdarma (zpravidla nefunkčním, ale na pohled lákavým) a někdy i obědem.
Akce se většinou uskutečňuje v nějakém velkém sále, kam svezou účastníky autobusy z několika směrů. Dělá se vše pro to, aby se vytvořila příjemná atmosféra (úsměvy, hudba, jídlo). Pak přijde na řadu předvádění výrobků, bez nichž "nelze žít" a které jsou "zdravotní". Prakticky sprostě se útočí na slabou stránku všech starších lidi - starost o zdraví. Člověk, kterého trápí různé zdravotní neduhy, je spíše nakloněn uvěřit v zázrak, který se má dostavit při používání nějaké věci, která je jen a pouze v místě prodejní akce za tak výhodnou cenu.
Spolu s dárky se na stolech objevují smlouvy, jež obsahují minimálně několik odstavců psaných drobným písmem (proč asi?). A po jejich podpisu následuje i několikaměsíční placení.
Fint, jak někoho donutit "dobrovolně" podepsat, je několik. Nejlépe snad funguje, když jeden z prodejců je "zlý" a snaží se znepříjemňovat život těm, kteří nechtějí nic koupit. To má vcelku hodně variant - např. snaha o posílení pocitu nemorálnosti (proč jste jezdili, když nechcete koupit) i na cestě k toaletě. Agresivita prodejců je přímo úměrná neochotě koupit. Druhý, ten "hodný", se zase snaží familiérním přístupem vytvořit pocit, že pokud si koupi dotyčná stařenka rozmyslí, stačí mu jen zavolat a vše se rychle vyřeší.
Právní fígle
V roce 2001 se novela Občanského zákoníku snažila spotřebiteli pomoci.
|
§ 57
(1) Byla-li spotřebitelská smlouva uzavřena mimo prostory obvyklé k podnikání dodavatele nebo nemá-li dodavatel žádné stálé místo k podnikání, může spotřebitel od smlouvy písemně odstoupit do 7 dnů od jejího uzavření; nedošlo-li dosud ke splnění dodávky zboží či služeb dodavatelem, může od smlouvy odstoupit do 1 měsíce. To neplatí ohledně smluv, u nichž si spotřebitel výslovně sjednal návštěvu dodavatele za účelem objednávky.
(2) Dodavatel musí spotřebitele písemně upozornit na právo odstoupit od smlouvy nejpozději při uzavření smlouvy; písemné upozornění musí obsahovat i označení osoby, u níž je třeba toto právo uplatnit, včetně bydliště či sídla takové osoby.
(3) Při porušení povinnosti stanovené v předchozím odstavci má spotřebitel právo odstoupit od smlouvy do 1 roku od jejího uzavření.
(4) Ustanovení předchozích odstavců se nevztahují na smlouvy
a) jejichž předmětem je výstavba, prodej, nájem nebo jiné právo k nemovitosti, s výjimkou smluv o jejích opravách a o dodávce zařízení do ní začleněných,
b) na dodávku potravin nebo jiného zboží běžné spotřeby dodávaného stálými doručovateli do domácnosti spotřebitele nebo do jiného jím určeného místa,
c) na dodávku zboží nebo služeb, které byly uzavřeny podle katalogu dodavatele, s nímž se spotřebitel měl možnost seznámit v nepřítomnosti dodavatele, za předpokladu, že mezi stranami má pokračovat spojení při plnění uzavřené nebo jiné smlouvy, a za předpokladu, že spotřebitel má právo odstoupit od smlouvy nejméně do 7 dnů od převzetí zboží a je s tímto právem seznámen v katalogu nebo ve smlouvě,
d) pojistné a o cenných papírech.
|
Leč "loupežnická" praxe si našla své cestičky. Možnost písemného (!) odstoupení je zachována pouze v případě, že smlouva nebyla uzavřena v provozovně dodavatele, a tak se i hospodský sál stává provozovnou (bývá tak ve skrytu označen, na živnostenských úřadech ohlášen).
Navíc doručení písemného odstoupení od smlouvy musí dodavateli dojít do konce lhůty poodstoupení, tj. do 7 dnů, případně 1 měsíce.
Proč tam jezdí?
Vzhledem k tomu, že širší rodina již zpravidla nežije pohromadě, mnohdy ani ve stejném městě či vesnici, cítí se starší lidé opuštěni a rádi využijí každé nabídky pro zpestření svých všedních dnů. A jelikož naši předci přeci jen žili poněkud jinak než my, vytvořili si mnohdy slušný finanční polštář na zlé časy. Mají tedy i co utrácet, a právě proto jsou tak vyhledávaní.
Mnozí z nich sice tuší, že úkolem těchto "zájezdů" je prodat draho levné věci, ale doma, kde nejsou pod tlakem dealerů, si připadají silní - "Nic nekoupíme, jen se pobavíme." Přesto pravidelně několik z nich podlehne, čímž "zaplatí" zájezd i ostatním.
Nejlepší obranou proti úspěchu "loupeživých" prodejců je nikam nejezdit. To ovšem pro potomky znamená věnovat poněkud více času těm, kteří nám jej věnovali v mládí. Když to není možné, alespoň se je snažte na možné nástrahy připravit. Proč by se kvalitní věci měly prodávat levně jen v "hospodě"?
Zdá se vám to známé a všeobecně ohrané? Možná, ale stále to funguje. Zřejmě to vynáší.
