Platný zákon o správě daní a poplatků postihuje prohřešky v oblasti přiznávání a placení daní velmi přísně. Srovnáme-li postihy stanovené českými daňovými předpisy se sankcemi obdobného charakteru v jiných evropských zemích, zjistíme, že postavení českého daňového poplatníka je mnohem horší.

Nejtvrdším postihem je penále vybírané za opožděnou platbu daně. Tato přirážka se po dobu prvních 500 dnů prodlení stanoví procentní sazbou 0,1 procenta (v závislosti na důvodu zpoždění pak případně sazbou 0,05 procenta či 0,2 procenta) z dlužné částky za kadý den prodlení a do okamžiku skutečného zaplacení. Od pětistého prvního dne prodlení se dlužná částka úročí 1,4 násobkem diskontní úrokové sazby České národní banky.

Celkem tedy může penále dokonce překročit výši samotné dlužné částky. Nejvyšší sazba daňového penále (0,2 procenta dlužné částky denně) se použije, pokud finanční úřad v rámci daňové kontroly zjistí, že základ daně měl být vyšší než skutečně přiznaný, a doměří daň. V takovém případě odpovídá penále za prvních 500 dnů prodlení ročnímu úroku ve výši 73 procent. Navíc tato sankce vzniká ze zákona, a předpis penále je povinný bez ohledu na to, jaká příčina nesprávného stanovení daňového základu byla při kontrole zjištěna. Ať už šlo o pouhou chybu v účetnictví, o patrné posouzení operace způsobené nejasnými právními předpisy či o úmysl.

I kdyby se poplatník ke svému omylu přiznal a podal dodatečné přiznání, úrok bude činit stále vysokých 18,25 procenta ročně. Daňový poplatník sice může finanční úřad požádat o prominutí vyměřeného penále. Na kladné vyřízení těchto žádostí však není právní nárok, a proto jim nebývá vyhověno. Od vstupu České republiky do Evropské unie je navíc nutné k tomu, aby bylo žádosti o prominutí penále (v částce nad sto tisíc eur v průběhu tří po sobě jdoucích let) vyhověno, také třeba předchozího souhlasu Evropské unie, nebo by to mohlo být považováno za státní podporu.

Stát versus soukromníci

Současný sankční systém je zdůvodňován tím, že daně jsou základním stavebním kamenem státního rozpočtu, a pokud daňoví poplatníci nepřiznají a neodvedou své daně řádně a včas, musí si stát sám na pokrytí svých výdajů vypůjčit, a tedy i platit úroky z těchto půjček. Úročení daňových nedoplatků formou penále je proto namístě. Vzhledem k sazbám daňových penále však vyvstává otázka, zda je jejich současná výše přiměřená. Zatímco úročení státních dluhopisů se pohybuje těsně pod hranicí čtyř procent ročně, Česká republika "úvěruje" své
daňové dlunžíky s úrokem a 73 procenta ročně. Paradoxní přitom je, že pokud by takový úrok ve výši 73 procent byl sjednán mezi soukromými firmami, správce daně by jeho platbu zcela jistě posoudil jako daňově neúčinný náklad dlužníka, a to s odvoláním na ustanovení o povinnosti dodržovat v obchodních vztazích "ceny obvyklé".

Srovnání se zahraničím

Na rozdíl od České republiky berou ostatní státy Evropské unie penále pouze jako určité úročení dluné částky. Jeho výši proto často odvozují od diskontní či jiné oficiální úrokové sazby. Tento postup zvolilo Maďarsko či Slovensko, kde daňové penále činí čtyřnásobek diskontní sazby vyhlášené Slovenskou národní bankou, to jest v současné době 12 procent ročně. V některých zemích Evropské unie jsou tyto přirážky dokonce ještě nižší. V Německu například činí daňové penále nejvýše šest procent ročně, přičemž se toto penále začíná počítat a po uplynutí prvních patnácti měsíců. V Rakousku je sazba o dvě procenta vyšší než základní úrok (úrok kapitálového trhu), který v současnosti činí 1,47 procenta.

Ve Francii činí penále devět procent ročně a předepisuje se jen pokud změna daňového základu oproti původně deklarované částce činí více než pět procent. Český systém se však velmi liší. Ačkoliv by stavba a způsob výpočtu penále mohly na první pohled vést k závěrům o jeho úrokovém charakteru, jedná se v podstatě pouze o velmi tvrdou sankci. Vzhledem k její výši se pak nabízí otázka, zda je tato sankce vůbec v souladu s právem. Po důkladném prostudování evropských právních norem lze dojít k závěru, že popsaná česká úprava daňových postihů způsobuje neopodstatněné a nepřiměřené omezení základního práva na respektování (ochranu) vlastnictví, a ve svém důsledku tak porušuje ustanovení evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Evropský soudní dvůr navíc uznává zásadu přiměřenosti jako jednu z obecných právních zásad, podle ní je třeba v rámci Evropské unie posuzovat kadou právní normu, která jejím adresátům přináší určitá omezení.

Zásadu přiměřenosti přitom Evropský soudní dvůr uplatňuje i u správních sankcí, a to přestože tyto sankce sám neřadí do oblasti trestního práva. Nezáleží tedy na tom, zda určitá norma podle národního práva spadá do příslunosti soudů nebo správních orgánů. Naopak je třeba zkoumat zásadu přiměřenosti i v případě udělování pokut a penále podle českého zákona o správě daní a poplatků. A z tohoto hlediska je třeba paragraf 63 tohoto zákona považovat za nepřiměřený, a tedy i v rozporu s evropským právem. Tento závěr potvrdil též profesor Grabenwarter, přední odborník na evropské a srovnávací právo z univerzity v Grazu, podle něho dokonce česká právní úprava není v souladu ani s požadavkem nezbytnosti opatření.

Jak se penále bránit

Vzhledem k tomu, že penále podle českého zákona o správě daní a poplatků porušují Úmluvu a jsou v rozporu s evropským právem, má kadý postižený daňový poplatník možnost úspěšně se svých práv dovolávat u Evropského soudu pro lidská práva, popřípadě dát podnět k řízení o předběžné otázce u Evropského soudního dvora. Zjednodušeně by se tento proces dal popsat takto: Stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva může být podána a poté, co byly vyčerpány všechny vnitrostátní prostředky určené na ochranu práv jednotlivců, v našem případě, a kdy proběhlo řízení o ústavní stížnosti.

Evropský soud pro lidská práva v případě úspěchu rozhodne, že došlo k porušení Úmluvy, a odsoudí Českou republiku k úhradě nákladů a případně též k úhradě spravedlivého zadostiučinění. Vláda České republiky bude následně povinna podat k Ústavnímu soudu ČR návrh na zrušení ustanovení, které podle nálezu Evropského soudu pro lidská práva Úmluvu porušuje. Porušení práva Evropských společenství je možné se domáhat v rámci řízení o takzvané kasační stížnosti před Nejvyšším správním soudem ČR. Tento soud je jako soud nejvyšší instance v rámci správního soudnictví povinen se při řešení otázek, týkajících se evropského práva obrátit na Evropský soudní dvůr s takzvanou předběnou otázkou. Bezprostřední právní nárok na vznesení předběné otázky sice není, lze však vycházet z toho, že nejvyšší soudy členských států unie budou takové otázky, u nichž je souvislost s evropským právem zřejmá, soudnímu dvoru předkládat.

Kladné rozhodnutí Evropského soudního dvoru má pak bezprostřední dopad na postavení postiženého daňového poplatníka, take by následně došlo i k vrácení zaplaceného penále. Hrozící vysoká penále nejsou ani spravedlivá, ani oprávněná. Ani omezení časového penále na 75 procent dlužné částky, které se nyní projednává v rámci návrhů změn daňových zákonů od roku 2006, rozhodně není dostačující. Je proto možné, že se budou právnické i fyzické osoby úspěně soudně domáhat svých práv. A to nejenom v oblasti penále daňových, ale též v případě penále z plateb zdravotního a sociálního pojitění.

České penále ve srovnání se zahraničím