Ačkoliv svou konstrukcí je daleko nebezpečnější rozhlasový poplatek, který by při přijetí kontroverzního výkladu mohl znamenat faktické zdanění internetu, pozornost veřejnosti se upírá k České televizi. Ta v minulých měsících vytáhla do boje s agresivní marketingovou kampaní vytroubila do světa, že od dubna se na české domácnosti povalí hromada žalob za neplacení televizního poplatku. Mimo soudců, kteří se upřímně vyděsili avizovaným počtem, většina ostatních zůstává v klidu.

Z čeho a kdo a kolik má platit?

Fyzické osoby, resp. domácnosti platí poplatek pouze ze jeden televizní přijímač bez ohledu na jejich skutečný počet, podnikatelé platí za každý takový přístroj podle jejich skutečného počtu.

Kdo je osvobozen?

Od placení rozhlasového i televizního poplatku jsou mj. osvobozeny fyzické osoby a domácnosti, jejichž příjmy za uplynulé čtvrtletí jsou nižší než 1,4 životního minima. To je však potřeba prokázat na místně příslušné poště. Pro občany, kteří zvládli kolotoč nutný předcházející přiznání příslušných sociálních dávek, to bude maličkost.

Daň z internetu?

Výše uvedené obdobně platí i pro rozhlasový poplatek. Na rozdíl od televize je rozhlasové vysílání na internetu jako doma. Tím se stává (při kontroverzní aplikaci zákona) každý počítač připojený k celosvětové síti rozhlasovým přijímačem. Českému rozhlasu se tak otevírá cesta k netušeným možnostem vylepšení finanční situace. Nejen soukromé firmy, ale i státní instituce se tak v budoucnu mohou dočkat nepříjemných faktur. Ve svém důsledku by to znamenalo zdanění internetu. Nechci děsit podnikatele, ale internetové vysílání zahájila TV Óčko a zákon nestanoví, že zařízení musí být schopno přijímat veřejnoprávní televizi.

Politika

Humbuk se žalobami České televize vznikl zřejmě jen v rámci politického lobbingu za zvýšení televizního poplatku. Česká televize tím chce zřejmě nejen zákonodárcům demonstrovat, že využívá všech možností, jak zalepit rozpočtové díry. Za povšimnutí stojí, že Český rozhlas, nic podobného neohlásil (zřejmě proto, že politická shoda na zvýšení rozhlasových poplatků existuje).

Žaloby se tak s největší pravděpodobností budou týkat především těch, kteří se z placení poplatku neodhlásili a přestali platit. U ostatních se zřejmě počítá s faktorem strachu, a tím i dobrovolném přihlášení televizoru.

Usuzuji tak z odpovědi tiskového mluvčího ČT Martina Krafla na následující otázky:

1. Zjišťovala ČT i to, zda případní domnělí neplatiči (u nichž uvažujete o žalobě) neměli příjmy pod 1,4 násobkem životního minima? Jestliže ano, pak jakým způsobem.

2. Jak hodlá ČT prokázat držení TV přijímače konkrétní osobě v domácnosti v konkrétní dobu? Totéž prosím obdobně u právnických osob.

3. Chápete hromadné podávání žalob spíše jako prevenci nebo především jako způsob, jak zlepšit hospodaření ČT? Od toho se zřejmě odvíjí i výše částek, kvůli kterým budou žaloby podávány.

Jeho neurčitá odpověď rozhodně nesvědčí o nějaké silné strategii:

Jestliže ČT myslela podávání žalob v dubnu vážně, pak je nepředstavitelné, že by důkazy začala shánět teprve nyní. Možná se mýlím a odpověď Martina Krafla není neurčitá.

Výsledkem totiž má možná být přijetí legislativního návrhu, který by přenesl důkazní břemeno na bedra potenciálního poplatníka - ten by musel dokázat, že příslušný přijímač nevlastní. Vlna neúspěšných žalob by byla pádným argumentem. Jsme skutečně jen svědky legislativního lobbingu?

Navštivte naší INVESTIČNÍ HRU, pobavte se, a vyhrajte ceny v celkové hodnotě až 250 000,- Kč!!