Centrální banky na celém světě v průběhu letošního roku snižovaly a stále snižují úrokové sazby. Naposledy tak učinila Evropská centrální banka ve čtvrtek 8. listopadu. K podobným krokům ale nedávno přikročily centrální banky téměř všech ekonomicky vyspělých zemí, včetně například Austrálie nebo Tchaj-wanu. Nižší sazby (nižší náklady na úvěry) by měly podle ekonomické teorie přispět k růstu objemu peněz v ekonomice. Odtud vede teoreticky přímá cesta k většímu objemu bankovních úvěrů a k rychlejšímu růstu ekonomiky - což je v současném období globální recese velmi žádoucí cíl.
Teorie ovšem v praxi funguje jen do jisté míry. Lze pokládat za ověřený fakt, že volnější měnová politika (nižší úrokové sazby) vede k růstu objemu volných peněz v ekonomice. Přímá vazba mezi množstvím peněz a objemem poskytovaných úvěrů však neexistuje. Existují pro to dva dobré důvody.
Za prvé, o měnové expanzi sice rozhodují centrální banky, ale o kreditní expanzi nikoli. Hlavní slovo mají úvěráři a rizikoví manažeři v komerčních bankách. Zhorší-li se situace ekonomiky, rizikoví manažeři zvýší svoji ostražitost. Zpřísní úvěrové limity pro existující klienty a zavedou náročnější kritéria pro primární žadatele o úvěr. Centrální banka může snížit cenu peněz, ale nemůže komerčním bankám nařídit, aby úvěry skutečně poskytovaly. Novináři rádi píší o guvernérech centrálních bank jako o mocných mužích. Jejich moc je však ve skutečnosti zásadním způsobem omezena finančními trhy.
Za druhé, centrální banky mohou rozhodovat o výši krátkodobých úrokových sazeb, výše dlouhodobých úrokových sazeb je však opět plně v moci kapitálových a finančních trhů. Rostou-li výnosové míry dlouhodobých podnikových dluhopisů, rostou zároveň náklady na dlouhodobé (investiční) úvěry. Centrální bankéři se mohou třeba postavit na hlavu, ale to je téměř vše.
Když se v 70. letech americký Federální rezervní systém (ale též například Bank of England) snažily povzbudit ekonomiku snížením úrokových sazeb, výsledkem byla stagnace spojená z inflací. Navzdory snížení krátkodobých sazeb došlo k růstu dlouhodobých úrokových sazeb, zejména v podobě výnosů podnikových dluhopisů. Kapitálový trh zkrátka promítl rizika ekonomiky do ceny peněz a "Fed" s tím nemohl nic dělat. Trh si nenechá poroučet, tržní ceny (včetně úrokových měr) se nedají regulovat. Marná snaha centrálních bankéřů povzbudit ekonomiku vedla pouze ke zvýšení inflace.
Během 80. a hlavně 90. let rostl význam oddělení hodnocení kreditního rizika. Mocnými muži ekonomiky nejsou dnes ani tak centrální bankéři, jako spíše manažeři rizika v komerčních bankách. Platí to jak pro USA, tak pro celý vyspělý svět včetně České republiky. Uvolnění měnové politiky tedy není postačující podmínkou pro odvrácení světové recese. Řešením nemůže být ani uvolnění standardů kreditní kvality a zmírnění směrnic pro tvorbu rezerv a opravných položek. Takovou zkušenost jsme již u nás udělali v první polovině 90. let. Nevedlo to k ničemu dobrému.
Ale jak tedy ven z globální recese? Nejlepší řešení je zároveň nejjednodušší: nízké daně a svobodný obchod. Dosáhnout těchto cílů je v lidské moci. O zbytek se postará trh.
A co z toho všeho vyplývá pro optimální investiční strategii? Snižování úrokových sazeb bývá dobré pro růst cen dluhopisů, což se letos již plně potvrdilo: některé fondy amerických obligací přinesly od počátku roku zisk vyšší než 10 procent. Nyní, když krátkodobé úrokové sazby v USA již téměř není kam snižovat, je zřejmé, že hlavní sezóna dolarových dluhopisů již skončila. Určitý prostor pro pokles sazeb však stále existuje v Evropě, v České republice, v Maďarsku a v Polsku. Fondy orientované na dluhopisy těchto zemí či regionů jsou stále atraktivní.