Nestává se často, aby se Česká republika ocitla v centru pozornosti světových agentur sledující ekonomické dění. Koncem minulého týdne se tak výjimečně stalo v důsledku vyvrcholení nejnapínavější fáze privatizace energetických a síťových odvětví. Pozornosti světa zřejmě neunikneme ani v příštích dnech. V pondělí 17.prosince vláda oznámí vítěze soutěže o 67,6% podíl ve společnosti ČEZ a v šesti rozvodných společnostech. Vláda doufá, že za ČEZ získá 5,5 miliardy dolarů. Transgas a osm plynárenských společností přijde na řadu vzápětí. Česká vláda je jako prodávající ve výhodné pozici. Západoevropské energetické společnosti již letos utratily 62 miliard dolarů v akvizicích a ČEZ včetně rozvodných soustav by jim poskytl ideální odrazový můstek pro další expanzi na východ. Mezi favority patří Electricité de France s velikými zkušenostmi v jaderné energetice, pro kterou by Temelín nepředstavoval žádnou překážku. Následuje italsko-španělské konsorcium Enel-Iberdrola. Britská International Power je vzhledem ke svému zdrženlivému přístupu k jaderné energetice patrně mimo hru. Německý E.ON již vlastní minoritní podíly v některých rozvodných společnostech, ale rovněž nemá zájem o Temelín. Electricité de France je tedy jasným favoritem, mimo jiné i proto, že jde o státní podnik, jehož manažeři nemusejí složitě zdůvodňovat akcionářům vysoké investiční výdaje. EdF již letos nakoupila energetické společnosti v Británii, Španělsku, Itálii a v Maďarsku. Existuje sice jistá šance, že Enel-Iberdrola trumfne Francouze vyšší nabídkou, ale podle mínění některých analytiků byly podmínky veřejné soutěže psány tak, aby maximálně vyhovovaly EdF. Naskýtá se samozřejmě otázka, jaké výhody z této privatizace polostátního podniku ČEZ plně státnímu podniku Electricité de France budeme mít. Žádné, samozřejmě. Elektřina levnější nebude, akcie ČEZ se asi nevymaní z pásma, ve kterém oscilují již řadu let a po čase budou možná staženy z veřejného obchodování úplně. Kapitálově silný a rozhazovačný gigant EdF se bez českého akciového trhu klidně obejde. Velké výhody z privatizace budou mít ovšem členové současné české vlády, kterým dají utržené stovky miliard dolarů do rukou obrovskou moc. Premiér Zeman neodolal a pokusil se tuto moc již částečně využít jako vyjednávacího prostředku s Českou národní bankou. Když prý ČNB sníží sazby, nepřistoupí vláda k urychlenému utrácení prostředků získaných z privatizace. Premiér se totiž naivně domnívá, že je to především výše úrokových měr, co rozhoduje o hospodářském růstu - a ten jeho strana vzhledem k volbám v příštím roce urgentně potřebuje. (Ve skutečnosti ovšem o růstu nerozhoduje výše sazeb, ale výše poskytnutých úvěrů. O nich rozhoduje nikoli ČNB, ale rizikoví manažeři v komerčních bankách. Těm však dnes již žádný politik naštěstí poroučet nemůže.) Premiérův postoj k ČNB ukazuje, že se tato vláda již asi nikdy nezbaví zlozvyku radit centrální bance, co má dělat. Naštěstí si kvůli tomu nemusíme připadat jako občané banánové republiky. Podobným zlozvykem totiž trpí i slušní politikové na západ od našich hranic. Na říjnovém vrcholném setkání předsedů vlád Evropské unii zaznívaly z mnohých úst čelných politiků požadavky, aby Evropská centrální banka snížila úrokové sazby. Výsledek? "Jsme nezávislá centrální banka a na politiky nebereme ohled," řekli si šéfové ECB a se snížením úrokových sazeb o měsíc počkali. Naschvál a natruc. "Slyším, ale neposlouchám," vyjádřil se doslova prezident ECB Wim Duisenberg na adresu politiků. Žádoucí účinek se dostavil - o měsíc později na dalším setkání již předsedové vlády centrálním bankéřům do řemesla nemluvili. Pro budoucnost eura jakožto stabilní měny je to zajisté povzbuzující zjištění. Pro české centrální bankéře je to návod, jak vůči panu Zemanovi a jemu podobným postupovat.