Česká ekonomika se potýká s překvapivým problémem: nadbytkem peněz. Privatizace plynárenského průmyslu a získání části ruského dluhu přinesla vládě velmi zajímavé dolarové výnosy. Ale směnit dolary za koruny v objemu desítek či stovek miliard není jednoduché. Důsledkem je posilování koruny, které nepříjemně komplikuje život českým exportérům. Podobně působí i příliv zahraničních investic. Problémy s nadbytkem peněz měly i jiné státy a řešily je rozličným způsobem. Klasickým odstrašujícím příkladem se stal miniaturní tichomořský stát Nauru, který během druhé poloviny 20. století zbohatl vývozem fosfátů. Toto bohatství ovšem naurská vláda dokázala doslova projíst. V důsledku mohutného přerozdělování a veškerého komfortu zdarma se Nauřané odnaučili pracovat. Též se stali nejobéznějším národem na světě s nejvyšším výskytem cukrovky. Co horšího: když v 90. letech výnosy z fosfátů drasticky poklesly, ukázalo se, že lehkomyslná vláda nevytvořila dostatečné rezervy pro špatné časy. Pokud se o to přece jen pokusila, ukázalo se, že v mnoha případech investovala nerozvážně anebo dokonce skočila na špek podvodníkům slibujícím vysoké zisky s minimálním rizikem. (Hodnota finančního vzdělání zvláště dobře vynikne v konfrontaci s podvodným jednáním.) V současné době si Nauru zkouší přivydělat jako mezinárodní pračka špinavých peněz. Hodně štěstí. Zcela odlišný přístup k mimořádným příjmům státního rozpočtu zastává Norsko. Tato skandinávská země je v evropském měřítku ropnou velmocí. Kdyby norská vláda chtěla (a kdyby k tomu měla mandát od voličů), mohla by zařídit svým občanům pohodlný a rozmařilý život. Alespoň na nějaký čas, než ropné zásoby dojdou. Ve skutečnosti však Norsko zachází s dočasnými výnosy úplně jinak. V rámci norské centrální banky (Norges Bank) existuje oddělení pro správu portfolia Ropného fondu, v němž se soustřeďují finanční přebytky státu. Stanovy fondu výslovně uvádějí, že jde o rezervy, kterých má být v budoucnosti použito v případě nedostatku peněz ve státním průběžném důchodovém systému. Norové si totiž nedělají marné iluze jako někteří čeští politikové: vědí, že se důchodový systém dříve či později octne vzhledem k demografickému vývoji v platební neschopnosti. Na rozdíl od nás chtějí tento problém řešit včas. Jak řeší Norové problém posilování norské koruny v důsledku prodeje ropy za dolary? Řešení je velmi jednoduché, elegantní a z finančního hlediska bezchybné. Celé portfolio Ropného fondu (nyní zhruba ve velikosti kolem 2100 miliard Kč) smí být investováno výhradně do zahraničních cenných papírů - akcií a obligací v poměru zhruba 40 : 60. Fond smí investovat do všech vyspělých zemí, v malé míře i do Mexika, Tchaj-wanu, Thajska, Turecka a i jiných relativně rizikových teritorií - jen ne v samotném Norsku. Proč? Za prvé, odpadá tlak na posilování norské koruny. Za druhé, mezi základní principy investičního managementu patří diverzifikace rizika. Rozložení investic po celém světě vede k menšímu riziku, než kdyby všechny finanční prostředky byly soustředěny do domácích cenných papírů. A konečně za třetí, možnost investovat do domácích vládních dluhopisů by vládě dávala příliš volnou ruku při zacházení s penězi. Ropný fond funguje v Norsku od roku 1990. Navzdory všem burzovním krizím 90. let jeho stabilní výkonnost potvrzuje, že zvolená investiční strategie je velmi rozumná. Norsko má díky ní vynikající makroekonomickou stabilitu a mnohem stabilnější vyhlídky do budoucnosti než jiné ekonomiky. Česká koruna bude možná ještě dále posilovat, ale důvod k velké radosti to není. Jelikož naši politikové nedosahují profesionálních kvalit svých norských kolegů, stojí nám - obyčejným lidem - rozhodně za úvahu investovat alespoň část našich osobních úspor do zahraničních cenných papírů. Makroekonomické důsledky našeho počínání si můžeme dovolit ignorovat.