O Zaklínači toho již bylo napsáno leccos. Ostatně je to jako vždycky, když se objeví nějaký nový adept na pořádné poctivé RPG, které jen nekopíruje úspěšně vyšlapané cestičky z minula. Abychom rozptýlili všemožné dohady a podívali se tomuto ambicióznímu kousku pěkně na zoubek, provedli jsme exkluzivní test přímo v kancelářích CD Projektu. Jaké jsou naše první dojmy z hraní?
Začněme opravdu pěkně od začátku, tedy u prologu. Už na samotném počátku příběhu je vidět, že se tentokrát do jeho vymýšlení vložil spisovatel s velkým "S". Příběh Zaklínače po dějové zápletce odvyprávěné v románové pentalogii plynule navazuje nalezením polomrtvého Geralta jeho druhy (konec knihy Paní jezera je totiž otevřený). Po následném transportu na Kaer Morhen a Geraltově vyléčení začíná samotná hra. A začíná stylově, jste hozeni rovnou do akce, pevnost je přepadena neznámými útočníky a je třeba ji ubránit.
Během přepadení se seznámíte se soubojovým systémem a poznáte také první silnější nestvůru (Chiméru). Jak postupujete pevnostním prologem dále, dozvídáte se stále více z úvodní zápletky (v celé hře půjde mimo jiné o ukradená zaklínačská tajemství) a nenásilně se seznamujete se všemi herními principy. Jedním takovým příkladem je větvení děje. Hned po úspěšném vyčištění prvního nádvoří od banditů se musíte rozhodnout, jestli se přidáte ke skupině, která půjde na Chiméru, nebo se pokusíte uchránit tajemství v laboratoři.
Pokud se přidáte k první skupině, naděláte si do další sekvence něco málo problémů navíc (bandité budou mít více času experimentovat s ukradenou trofejí), ale zase se dozvíte něco, co by vám mohlo jinak zůstat utajeno. Také vás v obou případech čeká souboj s jiným levelovým bossem. Podobných dilemat budete v pozdějších fázích hry řešit nespočet a nutno říci, že v možnosti opravdového hraní rolí (chování a jeho důsledky) Zaklínač trumfne většinu počítačových RPG her, které jsme doposud mohli poznat.
Kde se příběh odehraje
Poté, co si Zaklínači, i přes vaši úpornou snahu do děje zasáhnout, nechají ukrást svá nejcennější zaklínačská tajemství (návody na výrobu mutagenů), opouštějí Kaer Morhen a vám se tak poprvé otevře pohled na rozsáhlejší krajinu, v níž se můžete začít svobodně pohybovat. Děj se bude prozatím odehrávat v bezprostředním okolí Wyzimy, hlavního města temerijského království, ale v pozdějších fázích se dostanete i na jiné lokace (například do Wyzimy samotné).
Přestože se podhradí může jevit jako celkem svazující destinace, opak je pravdou, krom toho, že se vám zde odemkne několik zajímavých meziher, jako pěstní souboj, nebo pokerové kostky, je zde opravdu přehršel questů na plnění a poprvé budete mít možnost vychutnat si kvalitní český herní dabing. Více zatím neprozradíme, abyste z hraní také něco měli.
Ovládání hry
Ať si to vývojáři přiznávají nebo ne, hru dělá vedle příběhu hlavně interface, protože sebekrásnější textury ani hyperrealistický engine ještě neřeší situaci, nezachraňují situaci ani v případě, kdy k běžnému pohybu potřebujete zručnost pokročilého praktikujícího jogína. V zaklínači jsou prakticky možné dvě cesty, pro konzolisty, uvyklé jedinému ovladači je to myš (pauzovat a savovat se ale stejně musí na klávesnici), kdy styl hraní připomíná trochu sofistikovanější Dungeon Siege, nebo kombinace klávesnice a myši. Druhý případ je sice doporučován zejména zkušenějším hráčům, ale protože i ti občasní brzy seznají, že epileptické záškuby ruky, která myš drží, nejsou zrovna to pravé ořechové, doporučuji od začátku zvolit ten druhý.
Limity prostředí
S ovládáním však souvisí ještě jedna věc a to jsou limity herního prostředí. Ne nebojte se, nebudu se zde znovu pouštět do sesílání hromů a blesků na mizernou Auroru. Jednak by to bylo dost laciné, neboť zastaralost enginu je zkrátka neoddiskutovatelná, a pak zastávám názor, že nejde ani tak o to, jaký engine používáte, jako spíš, jak dobrý designér jste. Tedy, jak logicky jeho ne vždy chtěné vlastnosti logicky zasadit do hry. Tady si bohužel jednu výtku neodpustím.
Vývojáři totiž z nějakého důvodu šli jinou cestou. Udělali raději přepsali ty části enginu, které souvisely bezprostředně s grafikou objektů a přidali něco realistické fyziky u objektů, s nimiž lze vstoupit do násilnější interakce, ale tak naprosto zásadní věc, že Geralt, který dokáže s mečem v ruce přeskočit stojícího chlapa nepřekročí naprosto banální 30 centimetrový obrubník nějak zdůvodnit opomněli. Výsledkem je ve finále velmi bizarní situace, kdy ve zdánlivě realistické krajině musíte cupitat po předem vyznačených cestičkách, což zpočátku budí cukání v koutcích a později způsobuje poněkud svraštělé obočí.
Podobných detailů by se pochopitelně našlo více. Tragické jsou například stíny objektů, na první pohled paráda, ale v momentě, kdy věci vrhají stíny i v té nejčernočernější noci, začněte mít pocit, že zde něco tak docela úplně nehraje. Hodně diskutovanou se také stala vodní hladina. Ne, že by nevypadala k světu, ale osobně (nejsa mutant) bych do té rtuťovité kapaliny s lomivostí světla hodnou mimozemské kapalné entity ze Solaris asi dobrovolně nevlezl. Jinak ovšem vše vypadá a působí moc pěkně. Škoda, že si autoři ještě nedali trochu práce s odladěním těchto detailů.
Víno, ženy a sex pardon, chtěl jsem říct zpěv
Žen oblečených i těch jen spoře, či dokonce vůbec, budou ve hře mraky. Hned v úvodu, který se odehrává v zříceninách zaklínačské pevnosti Kaer Morhen se objeví zaklínačova stará (ehm...) láska, čarodějnice Triss, která vypadá velmi k světu. Krom ní samozřejmě budou Geralta pokoušet i jiné ženské a mezi NPC nechybí ani půvabné něžné bytosti, které se nestydatě procházejí enginem, jak je Madej stvořil (rozhovor s hlavním vývojářem Zaklínače, Michalem Madejem najdete zde). Nahá budou dokonce i některá "něžná" monstra, příkladem za všechny budiž třeba Bruxa. Vrcholem všeho je pak volitelný sex s prostitutkou, který je bohužel z části přeci jen zcenzurovaný, ale i tak stojí tento nápad za vyzkoušení (pouze ve hře, pochopitelně).
Život je boj
Jak nás již během mediální masáže autoři mnohokrát přesvědčili, soubojový systém Zaklínače opravdu nemá konkurenci. Nutno však dodat, že to ještě nic nevypovídá o jeho kvalitách. Není ani lepší ani horší, než klikací systémy a upřímně mi nepřišel ani nějak extrémně výhodnější než řešení ze série The Elder Scrolls či hardcorového Die by The Sword. Jaký tedy ve skutečnosti je? Je prostě jiný! Důležité je při něm sledovat barvu kurzoru a zásadně se snažit neprošvihnout moment vhodný k útoku, kdo klikne pozdě má smůlu a kdo klikne brzy, začíná útok od začátku, takže vás nepřítel mezi tím zabije.
Pod vaším protivníkem je zobrazené kolečko jeho života, které udává stav aktuálního zdraví, pokud je i po desátém vašem výpadu stále celé červené, je čas na změnu bojového stylu. Ty máme celkem tři, jeden proti silným protivníkům, jeden proti slabým a rychlým protivníkům a jeden proti skupině, ten se stará hlavně o to, aby se vám nikdo nedostal do zad. Příjemným zpestřením soubojů je alchymie, jmenovitě zaklínačské elixíry. Jejich kombinace dává hře úplně nový prostor pro taktizování a umožňuje vyřešit i zdánlivě neřešitelné situace.
Ocenit jsem musel i způsob, jakým je zařízeno, aby nedocházelo k nadužívání elixírů. Každý z nich totiž disponuje určitou mírou toxicity a vy jako Zaklínač zase omezenou odolností, když to přeženete, je zkrátka po vás. Velmi stručně shrnuto, Zaklínač nás opravdu mile překvapil vydařeným odsýpajícím dějem, propracovaným větvením i logikou questů, ostatní věci jsou pak věcí diskuze, zatím však stejně ještě nemáme dohráno, takže na finální verdikt si budete muset ještě pár dní počkat!
