Mezi přehršlí titulů, v nichž coby hlavní hrdina figuruje kníratý instalatér Mario, se "papírová" série vyjímá díky propracovanému smíchání žánrových prvků RPG s plošinovkou. To platilo až dosud, neboť po dvou dílech na Nintendo 64 a GameCube k nám přichází Super Paper Mario pro Wii, a přináší s sebou zcela jiný koncept. Z RGP prvků zbylo vlastně jen používání předmětů, nějaké základní charakteristiky a rozhovory s NPC. Hra vychází z předpokladu, že postavičky a jejich vnímání světa je dvojrozměrné, a tváří se na první pohled jako zcela klasická plošinovka ve stylu prvního a třetího dílu Super Maria na NESu. Zásadním rozdílem je ovšem to, že herní svět je ve skutečnosti trojrozměrný (ačkoliv jen ve velmi omezené míře) a Mario velice záhy získá schopnost přepínat se mezi oběma způsoby vnímání světa dle libosti.
#hodnoceni
Na tom je založena podstatná část celého dobrodružství. Mario coby hrdina tu není zdaleka sám, postupně se k němu přidají další tři pomocníci, jmenovitě princezna Peach, dračí král Bowser a bratr Luigi. Všichni mají své vlastní speciální schopnosti, ale je potřeba otevřeně přiznat, že Mariovi byla při navrhování levelů věnována drtivá většina pozornosti. Zatímco tedy dovednosti ostatních členů party - princeznino paraplíčko, s nímž je možné doplachtit za hranice doskočitelnosti, Bowserův ohnivý dech a Luigiho supervysoký skok - budete využívat jen zřídka, převracení perspektivy se stane prakticky rutinou. Hra vás k této činnosti bude vyloženě vybízet. Nejenže zjistíte, že valná většina zádrhelů skrývá své řešení právě ve třetím rozměru, ale občas je v něm k nalezení i užitečný bonus.
Každá legrace však něco stojí a tak příliš dlouhý pobyt v nepřirozených podmínkách začne hrdinovi ubírat životní energii. Když už je tedy potřeba změnit perspektivu, vyplatí se přistupovat k věci zodpovědně a se smyslem pro rychlost. Samozřejmě se zde nebavíme o žádném festivalu frustrace. Jde-li do tuhého, stačí prostě jen přepnout zpátky do plochého zobrazení a Mariova imunita vůči hrůzám pobytu ve 3D se velmi rychle zregeneruje. Smyslem tohoto omezení je spíše zvýšení hladiny adrenalinu, protože se nacházíme v akční hře a v té nestačí jen přijít na správné řešení situace. Především je zapotřebí, aby se hráči dostalo zadostiučinění z toho, že zvládl všechny nástrahy a překážky, které mu v realizaci onoho řešení měly zabránit.
Super Paper Mario si v tom vede velmi dobře, jak už je ostatně u plošinovek této značky pravidlem. Jsou tu ale neduhy jiného druhu. Hra zkouší být něčím víc, než jen hopsačkou s několika netradičními ingrediencemi a tak je hráč dost často nucen zbůhdarma procházet rozsáhlá území (bez nepřátel a s pouze sporadicky umístěnými terénními překážkami) jen proto, aby se někam dostal. Třeba k bráně do dalšího světa, nebo za postavou, s níž je zapotřebí si promluvit. Ano, mluví se tu hodně. Překvapuje-li to někoho, pak ten někdo zřejmě skončil s hraním v polovině minulého desetiletí, nicméně i ten nejprotřelejší herní závislák bude zřejmě vyveden z míry množstvím textu obsaženým v této, skoro mi to už nejde přes prsty, v této takzvané plošinovce. Množství dialogů je doslova uzemňující a ty, které jsou důležitou součástí příběhu, z nich zabírají menší část.
Každý usmrkanec má co říci a je-li takových usmrkanců hodně za sebou, přestane to být zábava. Věřte mi, že se mi to nepíše lehce. Dialogy a příběh této hry celkově považuji za brilantní dílo, prodchnuté svěžím a veselým humorem, nemluvě o troše melancholické romantiky. Nicméně čeho je moc, toho je příliš, a právě proto, že každý řádek textu zde stojí za přečtení, považuji množství a frekvenci textových vložek za neduh. Jak jinak zhodnotit situaci, kdy cítím neodkladnou potřebu odklepávat rozhovory a zároveň toho lituji?
Je ale pravdou, že tímto jsem výčet chyb vlastně vyčerpal. Hra je navíc všechny bohatě vynahrazuje novými nápady, které se nevyvalí všechny zpočátku, ale jsou dávkovány pěkně jednotlivě. V postupu vpřed vám vydatně pomáhají tvorové zvaní Pixl, stvoření určená k jednoúčelovému použití v situacích, kdy je to třeba. Činnosti zvládnuté těmito tvorečky jsou různorodé, od zvednutí a hození předmětu, přes položení bomby až po zmenšení hrdiny na pidivelikost. Kromě Pixlů pomocníčků je ve hře ještě privilegovaná Pixla (smím-li ji takto nazvat) určená převážně k proslovům na závažná témata a ke zkoumání okolí. Jmenuje se Tippi a není snad vůbec nic, co by nevěděla. Stačí namířit ovladač na televizi - normální poloha je horizontální, bez použití nunchuku - a úplně jako v Metroid Prime se od ní dozvíte důležité informace o předmětech a nepřátelích. Dokonce dokáže objevit i skryté dveře a objekty.
Co to povídáte, že jste se vlastně o tom příběhu, který jsem tolik vychválil, vůbec nic nedozvěděli? Ale to přece není tak důležité. Hlavní je, že si jej budete moci vychutnat ve hře. Beztak už to přeci znáte. Princeznu někdo unese, čímž spustí řetězec událostí vedoucí ke všemu tomu poskakování po plošinkách. Již jsme si v papírové sérii zvykli, že únoscem nebývá Bowser, ale někdo jiný. Tentokrát je dračí král dokonce mezi unesenými a na záchranu nečeká jen jeden svět, ale rovnou všechny světy. Ostatně, nemysleli jste si snad, že by jakýkoli menší důvod přiměl toho šupinatého hromotluka ke spolupráci s Mariem? V každém případě uděláte lépe, když si hru Super Paper Mario seženete. Neočekávejte od ní zase přespříliš, ale věřte tomu, že na pěkných pár hodin se vám stane velmi příjemnou společností.
Článek vyšel ve spolupráci s webem Gamepro.cz
