Vítejte v nejlepším klubu na světě, jmenuje se Klub, všichni členové jsou pěkně drsní hoši a na rozdíl od knižního klubu je aktivita Klubu zaměřena zcela neintelektuálním směrem střílením lidí na čas a hlavně na body. Když vás na začátku hra obdaří bezvadně sestříhaným intrem, plným obhroublých charakterů s vizáží gangsta ze Žižkova a arzenálem Johna Ramba, je celkové pojetí příběhu (tedy jeho úplná absence) trochu zklamání.
Hned v první misi vám ale dojde, že něco jako příběhová linka se do Clubu hodí asi jako RPG systém do Virtua Fightera. Příjemný hlas vás totiž v krátkém tutorialu seznámí s pravidly klubu, respektive s tím, proč máte bezhlavě střílet po všem, co se hne, proč je důležité likvidovat rychle a přesně, a v neposlední řadě význam headshotů z brokovnice pro fungování universa.
#hodnoceni
Když jsem blahé paměti hrál akci Dead to Rights, myslel jsem, že před sebou mám tu nejčistší akci na celém širém světě. Tvůrci The Club mě vyvedli z omylu a ukázali mi, že i ty nejdivočejší hry byly jen slabým odvarem skutečné 100% a ryzí akce. A to je, přátelé, The Club, hra očištěná od všeho, z čeho nekouká zběsilý a nekončící štěkot samopalu na straně jedné a desítky chladnoucích těl na té druhé.
Z předchozích řádků by se mohlo zdát, že si hra svým námětem i zpracováním koleduje o problémy s ratingem a je podobně "závadná" jako GTA či Manhunt. Není tomu tak, The Club je o akci, ne o brutalitě. Svým veskrze arkádovým pojetím se může dotknout snad jen skalních vyznavačů pacifismu.
Ve hře máte zpočátku jen velmi omezený počet možností a vše si musíte postupně odemknout účastí ve velkém turnaji. Ten je rozdělený do několika lokací a v každé z nich musíte splnit šest jednoduchých misí. Po každé z nich je váš výkon ohodnocen určitým počtem bodů, které se vám sčítají. Od tvůrců je sympatické, že k postupu dál stačí pouze projít všechny mise v daném levelu bez toho, abyste se umístili, což je na standardní obtížnost většinou dost zapeklitá věc.
Nyní se konečně dostáváme k jádru pudla a já mám ten nelehký úkol napsat černé na bílém, proč se hra s tak stupidním konceptem hraje tak dobře. The Club je o akci a akce je v Clubu svižná, nikdy nekončící adrenalinová jízda, která vám nedá vydechnout. Jedním z akcelerátorů hratelnosti je systém násobení skóre. Vám jde kromě přežití hlavně o body, a pokud někoho zastřelíte, naskočí na obrazovce maličké 2x a pokud v nejbližších sekundách odpravíte dalšího nešťastníka, dostanete za něj dvojnásobné skóre a magické 2x se změní na 3x.
Jak prosté, jak geniálně funkční. Díky multiplikátoru se poženete zběsile vpřed, jen abyste nepřišli o cenné bodíky. Lepší skóre dostanete i za frajeřinky jako headshot, sejmutí nepřítele těsně po otočce nebo zásah skrz miniaturní otvor taktického štítu, kterým někteří jedinci disponují.
Misím dominuje mód, ve kterém musíte v daném časovém limitu proběhnout úroveň, nasbírat co největší skóre a najít exit. K němu vás celou dobu navigují šipky, takže nemusíte přemýšlet nad tím, kam zahnout, ale můžete své myšlenkové pochody plně oddat tomu, jak získat tripple hit střelou do výbušného barelu před vámi a potom dát headshot týpkovi, co se právě vyklonil z okna na proti vám a raketomet v jeho ruce naznačuje, že 10% zdraví vám do konce levelu nemusí vydržet.
V dalších variacích musíte například přežít, aniž byste mohli opustit vytyčený prostor, než ukazatel času ukáže nulu, což mohou být pěkně dlouhé chvilky, protože zástupy nepřátel se zdají být nekonečné a to se bohužel nedá říct o ukazateli vašeho života, který bude mizet stejně rychle jako rodinné domky v zátopovém pásmu.
I přes akční orgasmus má hra k dokonalosti ve finále bohužel dost daleko. Nevyhnula se nepříjemné repetitivnosti. Po tom, co projdete první úroveň, až do konce hry nic nového neuvidíte. Nepotěší ani krátká hrací doba. Průměrná mise trvá cca dvě minuty, misí je v levelu šest a levelů je celkem osm. I když některé pasáže budete zákonitě opakovat, výsledný čas, který strávíte u singleplayeru, se rozhodně nedá nazvat uspokojivým.
Stejně tak grafika je nevýrazná až hanba. Funkčnost a rychlost jsou jediná dvě pozitiva, která se dají vizuální stránce připsat. Modely hlavních protagonistů jsou oproti standardu, který nasadil Marcus Pheonix, velice nepřesvědčivé, jejich design má ale grády. Zbytek hry je však jen mix ošklivého a obstarožního.
Výrazným plusem je splitscreen multiplayer až pro čtyři hráče, který mi dal vzpomenout na dobu, která se nesla ve znamení multiplayerových orgií v druhém Quakovi na PSX. Jako party hra k vaší nové obří LCD televizi je The Club rozhodně dobrá volba, jinak bych byl opatrnější. The Club rozhodně není hra pro každého, a pokud nedokážete ocenit ryzí akčnost, budete jen nevěřícně kroutit hlavou, jak mohlo hodnocení přelézt přes 50 %.
