První FEAR kdysi pořádně provětral stojaté vody FPS a vnesl do nich špetku toho akčního hollywoodského běsnění. Létající jiskry, díry po kulkách, šrapnely, tehdejší FPS se měly co učit. Čas ale utekl a mezitím nároky stouply zase o kus výš. Bude stačit dnešním hráčům čirá filmová akce druhého dílu, nebo FEARu ujel vlak?
#hodnoceni
Když se pouštíte do akčních FPS, moc se toho vymyslet nedá. Buď můžete vsadit na osvědčenou kartu intenzivního atmosférického zážitku, nebo zkusit tenký led a zapojit fantazii, díky čemuž vznikají dílka jako Half-Life 2 či Mirror´s Edge. Ani první příklad nemusí dopadnout špatně, pokud toho umíte využít. Už první FEAR oplýval skvělou hororovou atmosférou, kterou čas od času prořezávali masivní přestřelky. Druhý díl příběhu využívá podstatně více a především konečně opouští klaustrofobické chodby laboratoří a domů a vydává se více do exteriérů. A o čem že to všechno je?
První díl skončil hodně otevřeně a i těm největším skeptikům muselo dojít, že se Alma vrátí. Druhý díl vás po chvíli uvítá masivním atomovým výbuchem a vy se přes mrtvoly, Replica vojáky a další znepřátelenou stranu (nebudu prozrazovat) pustíte se svým týmem přes celé rozbořené město, abyste se dostali k vytouženému cíli a Almu jednou provždy zneškodnili. Po cestě se podíváte nejen do již klasických polorozpadlých domů a laboratoří, ale především do samotných ulic města, rozbořeného metra či školky. Úrovně jsou tentokrát podstatně variabilnější a živější, i když téměř vždy jdete přesně vytyčenou cestou, ze které se nehnete. Možná proto hlavní příběh projdete velmi rychle, to se však nedá brát za úplný zápor. Všichni ví, že jsou takto intenzivní zážitky nejlepší v malých dávkách, aby nenastoupil stereotyp.
Akční pasáže čas od času prostřídají naprosto skvěle atmosféricky podané hororové procházky s duchy a halucinacemi, které po vás Alma vrhá, aby jste měli o jednu bolest hlavy navíc. Skriptů je tu samozřejmě opět velké množství, na tom jsou ale podobné zážitky postaveny a FEAR je zvládá skvěle.
Do samotné akce přidali vývojáři spoustu vylepšení. Mnohem více nyní můžete využívat okolního prostředí a interakce se tak netýká pouze klíčových momentů v misích. Můžete převracet stoly pro provizorní krytí, proskakovat okna a přeskakovat menší překážky, rozevírat zablokované dveře výtahů či odsouvat spadlé skříně, abyste se dostali dále. Také osobní souboje, kterých se nedobrovolně občas zúčastníte, se skládají z drcení tlačítka a včasného zmáčknutí spouště, případně odkopnutí. Díky tomu máte mnohem větší pocit z interakce, a ačkoli většina vychytávek nemá přímý vliv na hru, skopnout monitor nohou při přeskoku prostě potěší.
Prostředí vychytrale využívají i nepřátelé a AI se tu zdá být vskutku akční. Nic vám nedarují, převracejí nábytek, aby se vyhnuli spršce vašich kulek a pokud mají namále, tak prostě zdrhnou za více obrněnými kolegy. Také krýt se umějí podstatně lépe a vůbec při zapojení více jak tří vojáků budete mít při přestřelce co dělat, abyste vyvázli. To samozřejmě za předpokladu, že hrajete alespoň na prostřední obtížnost. Druhů vojáků není nijak moc, a z každé strany se najdou tři-čtyři porůznu vyzbrojení šašci, jež pokaždé třímají silnější zbraně, které rychlostí blesku překočírují k vám. V tak frenetické akci, kterou FEAR nabízí, si toho ale ani nestihnete všimnout. Mezi vojáky občas problikne trochu silnější varianta s plamenomenem či robotický mech, ty ale potkáte jen párkrát za hru.
Naštěstí s nabídkou zbraní už je to jiná káva a najdete tu vše, po čem srdce hráče touží. Několik druhů samopalů, brokovnic, pistole (která rychle upadne do zapomnění) a dále mnohem větší lahůdky, jako je laserové dělo, plamenomet či můj oblíbený nastřelovač hřebíků, který nepřítele brutálně přišpendlí ke zdi. Aby toho nebylo málo, projdete se také v obrněném mechovi a pořádně profiltrujete brnění bezmocných hlídačů a robotů. V inventáři se od jedničky nezměnilo ani ostatní, kromě medkitů bych měl jednoznačně zmínit časový booster, kterým vám propůjčí starý známý efekt zpomalení času, jež můžete neomezeně využívat (a nechávat ho chvíli dobít). Nemusím připomínat, že díky němu získávají přestřelky naprosto jiný nádech a některé tuhé pasáže ve hře bez něj prakticky neprojdete.
Graficky se FEAR 2 od svého staršího bratříčka moc neoddálil, to však neznamená, že by vypadal špatně, ba naopak. Přidal několik milých efektů, hra světel a stínů je především v interiérech velmi působivá a HDR a rozmazávání obrazu na ulicích skvěle sedne atmosféře. Celkově se jedná o graficky nadprůměrnou podívanou, kterou sráží snad jen přílišná "plastovost" některých lokací.
S dabingem a hudebním doprovodem se to má podstatně lépe, ne nadarmo se FEAR snažil a pořád snaží vypadat jako akční filmový kousek. Postavy se pokouší odříkat své role s emocemi a především hudba navozuje tu potřebnou náladu, při hororových procházkách kanalizacemi strašidelně bubnuje, při frenetických přestřelkách naopak vygraduje do rockové smyčky. Skvělé.
FEAR 2: Project Origin je důstojným nástupcem svého předchůdce. Nepřináší sice do FPS žánru nic nového, svůj úkol ale plní s přehledem. A to zaujmout párádní atmosférou a stylovou akční jízdou, která sice rychle skončí, ale skvěle pobaví. Několik osvěžujících novinek se pak postará o to, že si dvojku po celou dobu hraní budete náramně užívat.
