Asi není nutné představovat charismatického vraha z let dávno předešlých, z něhož si neurvalí soukmenovci dělali srandu fórkem: "Kolik máš prstů? Devět? Nás taky." Řeč je o hbitém dítku jménem Altair, klukovi od mámy a táty, kterým od mala neřekl jinak než Jade Raymond a Ubisoft. Asi proto se dal na dráhu zločince a všemi triky, doslova mastmi mazanými, se probojoval od Xboxu 360 přes počítače i na Nintendo DS. Tady se teprve před nedávnem zabydlel a jak se říká - jak si kdo ustele, tak si i lehne. No a Altairovi se spí celkem dobře.
#hodnoceni
Byť bychom si raději představovali jakousi kouzelnou konverzi z Xboxové verze (recenze zde), není tomu tak. S původním příběhem má hra pramálo společného, snad kromě zabíjení všeho živého, co se našemu hrdinovi připlete do cesty. V našem případě se jedná o čistokrevnou skákačku, nemálo podobnou stejně laděnému Princi z Persie, okořeněnou pár fajnovými triky, které dnešní DSka nabízejí.
Altair chodí ve svém vyvedeném 3D světě od akce k akci, pohybuje se po městech, kde naráží jak na nebezpečné stráže, tak i na ustrašené občany, kteří s ním nechtějí mít nic společného. Nutno podotknout, že lokace, v nichž se pohybujete, jsou do určité míry zábavné a co je hlavní, odlišné. Byť se mnohokrát setkáme se stejnými úkony, jež jsou důležité pro překonání určitých překážek, jako šplh po laně, lezení po provazové stěně, skok daleký apod., což u někoho může vyvolat (a také vyvolává) dojem stereotypnosti, hra vždy dokáže něčím překvapit. A třeba právě puzzly.
Ano, důležitou úlohu zde hrají různé puzzlíky, které je třeba pokaždé vyřešit. Jakékoliv vynechání nepřipadá v úvahu. Většinou se jedná na první pohled o složité mechanismy rozkládající se po celé místnosti nebo pouze o zavřené dveře, které zamezují v postupu hrou. Vždy je tedy třeba najít nějaké tlačítko, vystouplou dlaždici či vyčnívající páku a použít jej. Častokrát vám k tomu budou dopomáhat bedýnky válející se všude kolem a jdou libovolně tlačit před sebou. Tomu všemu samozřejmě budou bránit všudypřítomní vojáci, které sice vždy "dáte", ale někdy je jich zkrátka moc a už není tak zábavné máchat kolem sebe mečem. Takže pokud to jde, můžete se na ně vykašlat a běžet dál. Bez nich, samozřejmě.
Pokud bychom hledali nějakou významnější herní fíčurku, asi bychom měli zamířit k možnostem výslechu lidí, kdy je třeba využívat dotykovou obrazovku a stylus. Je to totiž zábavné a nikterak složité. A dále k orbům, tedy bodíkům, které za celou dobu hry sbíráte a můžete si za ně následně vylepšit něco ze svého vínku, tedy třeba účinnost meče nebo staminu, nicméně to není nic nového. Svou roli také hraje přítomnost mikrofonu v zařízení. Díky němu lze otevřít bonusové truhly zaváté písečnou dunou. Stačí stisknout tlačítko a z plných plic foukat; písek se po částech dostane pryč a vy si tak můžete vybrat svou kořist.
Ostatně, zkuste si to zahrát sami. Není to sice kdovíjaký zázrak, ale fanoušci assassina Altaira si jistě přijdou na své.
