Série Metroid Prime se završuje a dorůstá v trilogii, chtělo by se říci ospalému škrabalovi, když po další misi v děsivě dlouhé hře usedá konečně k počítači, aby se rozepsal o svých dojmech. Abyste rozuměli, možná ta hra zase tak děsivě dlouhá není ve srovnání, řekněme, s některými RPG. Jenže vzhledem k namáhavosti hraní, což rozvedu později, není pro normálního humanoida možné hrát příliš dlouho v kuse, což vcelku zásadně oddaluje čas doškobrtání se ke konci. A víte co, já to rozvedu hned teď, ať to máme za sebou.
Ten, kdo nehrál předchozí díly, bude nejspíše překvapen množstvím textu, které se zde nachází. K postupu dál absolutně není zapotřebí cokoli číst, ale kdo chce být vtažen do příběhu, rozhodně by to dělat měl. Onen pomyslný nováček, o němž se tu bavíme, bude patrně také konsternován standardním konceptem komplexního, teoreticky zcela otevřeného herního světa, v němž se ale zpočátku skoro nikam nedostanete. Dokud neseberete příslušné upgrady, nemáte šanci překonat jisté překážky, případně otevřít dveře reagující na určitý typ střel. V důsledku tohoto principu není zdaleka výjimkou plahočení se po celém světě, šmejdění po lokalitách, kde jste předtím nebyli, která však skrývají cestu na nějaké důležité místo či třeba jen malý bonus, typicky zvýšení maximální energie nebo maximálního počtu raket.
#hodnoceni
Člověk by někdy až nevěřil, jak může být takové neustálé vracení se na známá místa únavné. Přiznám se, že se nezřídka přistihnu, že jsem u nějaké výjimečné hry ztvrdnul déle než bylo nutné, ale v případě třetího Metroida Prime se mi to stávalo trochu méně často. Možná už stárnu. Anebo je to tím, že si těžko zvykám na změny. Corruption je totiž znatelně odlišný od předchůdců, přičemž ty zdánlivě nepodstatné miniaturní změny mě jako fanouška rozvrkočují nejspolehlivěji. Když si to tak v duchu sumarizuji, říkám si, možná jsme neměli tolik skuhrat na podobnost dílu druhého s tím prvním...
Tak předně, to co píšu ve druhém odstavci, je samozřejmě pravda, ale pouze nahlíženo perspektivou nedotčeného novice. Starému pardálovi bude třetí díl asi připadat poněkud přímočarý, až skoro za ručičku vodící, obzvláště nehodlá-li se namáhat s vypínáním nápověd. Vracení se zpět na známá místa zde hraje znatelně menší roli a do některých odlehlejších koutů mapy vůbec nemá cenu chodit podruhé, protože jsou prostě stranou všeho a nic zajímavého tam na nikoho nečeká. Když si vzpomenu, jak důvěrně jsem znal po nějakých dvanácti patnácti hodinách většinu zákoutí prvního dílu, je mi z toho trochu smutno. Tak jako hloupě, nostalgicky smutno.
Když jsem se tu již takto ukázkově odkopal, nedá mi to, abych se nepřiznal naplno - některé změny prostě a jednoduše komplikují můj vztah k závěrečnému dílu trilogie, jakkoli nadšený z té hry jsem. A že jsem, to si můžete být jistí. Ne všechno, co je tu nové, je zároveň i kontroverzní. Jistě jste už někde četli nebo slyšeli, že ovládání Metroid Prime 3 je údajně to nejlepší, co se kdy na konzolích v žánru FPS objevilo. A já musím souhlasit. Obával jsem se všelijakých nepřesností nebo nedůslednosti, neduhů dobře známých z některých pokusů nezávislých firem. Retro Studios pod dohledem Nintenda neponechalo nic náhodě, dává na výběr ze tří různých stupňů citlivosti plus nějakých těch doplňujících nastavení. Hnedle zkraje jsem si to přepnul na nejvyšší citlivost, abych si mohl připadat jako řádný profík, a samozřejmě, že autozaměřování jsem si ponechal nastavené jen pro potřebu kroužení kolem cílů. Ono je totiž možné jako dříve využívat automatickou střelbu na zaměřený cíl, ale mnohem senzačnější je ukazovat kurzorem po obrazovce a pálit po všem, co se na ní pohne.
A jdeme zase zpátky ke kritice. Je mi líto, musí to ze mě ven. Ale nebojte se, nebude to nijak zvlášť ostré, nerecenzujeme přece kdejaké Příhody Oslíka Jonatána. Pro klid duše malý disclaimer: Metroid Prime 3 je fakt vynikající a pokud se vám zpočátku nezdá vynikající, vydržte s konečným verdiktem tak do desáté hodiny hraní. Slibuji, že půjde přinejmenším o kvalitně ztracený čas ve společnosti hry, kterou si pravděpodobně vůbec nezasloužíte. Děkuji za pozornost a teď tedy opět k mým malicherným výtkám. A budeme pitvat zbraňový systém. Nuže, dobrá zpráva je, že jsou zpátky oblíbené živly. Led, oheň, elektřina... ale ne tak jak jsme zvyklí. Vývojáři v Retro Studios dumali a dumali, jak zachovat možnost přepínání zbraní a průhledových režimů. Novému ovladači, díky kterému se to všechno tak pohodlně hraje, se však poněkud nedostává tlačítek.
Nakonec to nyní funguje tak, že upgrady zbraní nepřidají další položku do arzenálu, ale jen rozšíří možnosti toho stávajícího. Rakety dostanou atribut ledu, takže zasáhnete-li s nimi nějaký náchylnější cíl, stane se z něj ledová socha, snadno roztříštitelná obyčejnou základní střelou. Ze standardního Power Beamu se stane chrlič plazmy, nicméně tentokrát nikoliv s omezeným dosahem. Zcela logicky si musí každá zbraň i po vylepšení zachovat své dosavadní vlastnosti, už jenom proto, že doposud přístupné lokace by se jinak staly zapovězenými - na starou verzi není jak přepnout, už ji tedy nikdy neuvidíte. Jednoduché a efektivní, ačkoliv poněkud kompromisní řešení. Celé plejády nových použití se nám dočkal starý dobrý Grapple Beam, neboli taková ta magnetická houpačka. Autorům se podařilo zabudovat do něj zmiňovaný třetí živel (čili elektřinu, ale použití neprozradím) a taky se s ním skvěle vytrhávají nepřátelům štíty z rukou.
Samus je prostě pořád veliká frajerka, a když je nadupaná hromadou technologie od prastarých koumáků rasy Chozo, nemůže se nikdo divit, že je jí hej a že to zvládá levou zadní. Jenže tentokrát se bude muset snažit ještě o něco víc. Phazon si našel další cestičku ke svému zhoubnému šíření, Dark Samus pořád ještě není tak docela tuhá a jak se zdá, podařilo se jí vpašovat kontaminaci Phazonem do útrob naší hrdinky. Ta si kupodivu příliš nestěžuje. Dostane k dispozici speciální zařízení, s jehož pomocí dokáže využívat energii Phazonu. Za cenu jednoho celého energetického zásobníku se dostane do takzvaného hypermódu, v němž je nezranitelná a její zbraně mají ohromnou účinnost. Každá legrace však něco stojí. V některých situacích se celý systém dostane do kritického stavu, vyznačujícího se samovolným přepnutím do hypermódu bez možnosti návratu zpět. Hrdince hrozí ztráta kontroly nad vlastním vědomím a následně i nad svým životem.
Aby k něčemu takovému nedošlo, je potřeba ventilovat přetížení - což se dělá uvolňováním energie, čili střílením všude kolem sebe. Buď tedy vystřílíte veškerou přebytečnou energii, nebo chladnokrevně udržujete systém dostatečně daleko od kritického bodu až do té doby, kdy se spustí automatická ochranná ventilace a nebezpečí je zažehnáno. Už od prvního okamžiku, kdy okusíte možnosti supersilných zbraní, je jasné, proč je tak snadné zvyknout si na myšlenku, že tu mocnou sílu možná dokážete zkrotit a - ovládnout. Postupně však dospíváme k závěru, že taková cesta vede jedině k pořádnému maléru a celé toto dilema je vlastně ústředním motivem Corruption.
Pro jistotu, aby to snad nevypadalo, že jsem se pozvolna rozplynul v zaníceném vykládání o skvělých nových věcičkách, vyjevím vám další problém, se kterým se lze v Metroid Prime 3 setkat. Ono totiž sestrojit si takové velmi přesné a velmi pohodové ovládací schéma není jen tak. Najednou začnou ty souboje postrádat šťávu, začnou být příliš jednoduché. Chlapíci v Retro, vědomi si uvedeného zádrhelu, se to pokusili vyřešit jednoduše. Prostě nepřátelům zlehka zvýšili výdrž. Výsledek? Nerad to říkám, ale mám za to, že se to celé posunulo o něco blíže k žánru zvanému "střílečka". Musíte ty bastardy jednoduše ustřílet a není to jen tak - ona se totiž taky zvýšila hustota nepřátel, takže jich potkáte víc a váš palec se vám pěkně poděkuje. Později se dojem nepatrně zlepší, to když vyjde najevo, že někteří nepřátelé (stejně jako v minulých dílech) disponují štíty náchylnými k poškození specifickým typem zbraní. Na některé se musí raketami, na jiné zase obyčejným beamem. Tu se ke slovu dostává strategie, nicméně docela dlouho mi trvalo, než jsem se jednotlivé typy nepřátel naučil rozeznávat podle jejich podoby. Kde je snadná orientace podle výrazných barevných označení, na kterou jsme si zvykli? Možná to takhle působí skutečněji, ale to je mi jedno. Snad o něco lépe je možné poznat, když nějaká potvora přepne na hypermód a chrlí proudy Phazonu jako smyslů zbavená. Ano, nepřátelští tvorové tu schopnost mají taky, s tím rozdílem, že pro Samus není nic jednoduššího, než udělat to samé a rozmašlovat je phazonovými střelami, proti nimž jsou chudáci záporáci v hypermódu bezmocní.
Jednou z nejdiskutovanějších odlišností oproti historii je ve třetím dílu bezpochyby konec jakýmkoli osamělým poutím. Tedy, ne úplný konec, ale věc se má tak, že jste pokaždé v jakémsi spojení s někým a někdy i rovnou bojujete po boku vojáků Federace - mimo jiné je tu i mise, v níž eskortujete partičku z demoliční čety na místo, které mají zdemolovat. S interakcí mezi Samus a jinými kladnými postavami trochu souvisí i změna logiky cestování. Už se nenacházíme v několika oblastech jedné planety. Místo toho je tady více planet (a nejen planet) a na každé z nich navštívíme o něco menší oblast, takže to nakonec vyjde skoro nastejno, s tím rozdílem, že mezi nimi cestujeme lodí. To považuji za velice mazaný nápad, mající za úkol zamaskovat skutečnost, že nahrávací časy jsou tentokrát znatelně delší než dřív. Už jsme si zvykli, že někdy se některé dveře neotevřou hned, ale až po chvíli, kdy se donahraje místnost za nimi. Nicméně tady se čekání ještě více protahuje. Mimochodem, taková jedna skvělá věc - loď lze využívat i k jiným věcem než jen k cestování, ale víc vám teď neřeknu, abyste mě neproklínali.
Ještě by se dalo dlouho kafrat o všem možném a pravděpodobně by dokonce bylo možné ještě leccos dalšího sdělit, ale už v tuhle chvíli je povídání příliš dlouhé a já se bojím, aby to vůbec někdo přečetl do konce. A pak taky ráno vstávám do práce, to víte. Tak ještě dvě poslední poznámky, ať to neutnu tak najednou. Za prvé, scan je opět zpracovaný velmi pěkně, ale zdálo se mi, že je tentokrát poněkud méně přesný, někdy jsem měl i potíže některý objekt zaměřit. A za druhé, hodně mě potěšily, zejména zpočátku, velmi časté změny prostředí. Když jsem šel tím samým místem podruhé, najednou tam byli jiní nepřátelé, děly se jiné věci a podobně. Stejně tak je pěkné, že když už zde máte za úkol udělat několik stejných věcí (zničit dva protiletecké kanóny), řešení nikdy není identické. Tak a to je vše, pozdravujte Máňu a nestřílejte po příbuzných.
Článek vyšel ve spolupráci s Gamepro.cz
