Když se ukázalo, že třetí ze série Prince of Persia je finální kapitola a na prknech Ubisoft Montreal se rýsuje zbrusu nový projekt, zavládlo mezi hráči nadšení i skepse. Nepolepšitelní optimisté čekali to nejlepší z Prince namixované ve skutečných historických reáliích, chroničtí pesimisté se už předem nudili u vyčpělého systému a počtvrté stejné hry. Kdo měl pravdu?
Assassins Creed je v dnešní době jasných a osvědčených hitů kopírujících své předchůdce, příjemně experimentální. Při sledování prvních krůčků ve hře se mi až zatočila hlava a pokukoval jsem, jestli na mě Xbox nemrká červeným očkem. Nové žánry se nerodí každý den, Assassins Creed je ale natolik jiná káva, že je ho nemožné odbýt prach sprostým označením "akční adventura". Myslíte, že jsem blázen, když vám řeknu, že si na vás své ostří brousí hra, která kombinuje Grand Theft Auto, Hitmana a Prince of Persia? Staly se už podivnější věci.
Jak jsem se připojil k Animusu
I když jsme v redakci všichni členové antispoiler komunity, která dohlíží na to, aby spoilování vždy došlo spravedlivému trestu (jeden nakládačka, dva zavření prstů do piána, víc lámání v kole), nemůžeme se s vámi nepodělit o několik úžasných okamžiků, které i vám převrátí představy o Assassins Creed vzhůru nohama. Proto pokud nechcete přijít o překvapení, nečtěte již dále. Jistě jste viděli trailery, screenshoty, artworky nebo vám o nich alespoň vyprávěl kamarád. Vše z nich přímo křičí, že Assassins Creed se odehrává v temném středověku, konkrétně v období křižáckých výprav.
Nicméně UbiSoftu se podařil husarský kousek a to ututlat pravou podstatu a náplň hry až do jejího vydání. Tedy ne úplně, internet je plný spoilerů, někdo se také trochu prokecnul a každý, kdo Assassins Creed pečlivě sleduje, si spoustu věcí domyslí, nicméně i tak musíme smeknout klobouk klobouk. Ačkoliv to znamenalo neustálé omílání příběhu o vraždách křižáckých pohlavárů, středověkých městech a hopsání do sena, přičemž o dalších věcech nemohla být vůbec řeč.
Vaše první krůčky ukáží dobře známého zabijáka v bílé róbě, obklopeného desítkami postav...bez obličejů. Koho by napadlo, že právě v tom okamžiku se skutečný hlavní hrdina odpojí od virtuální reality, posadí se a začne křičet: "Co to mělo znamenat doktore, málem jsem tam umřel!" Moderní prosklená místnost v mrakodrapu, postavy v bílých pláštích, přikrčený mladík v džínách a mikině s kapucí. Assassins Creed je sci-fi a nejen, že se mi to líbí, ale chrochtám při tom blahem, no to mě zabte.
Rozplétání nitek spletitého příběhu je asi nejatraktivnější část hry, ještě umocněná existencí dvou paralelně se odvíjejících příběhových linií, které spolu zdánlivě nesouvisí. Příběh hlavní hry (nebo hry ve hře, chcete-li) vás zavede do temného středověku, kde se vžijete do role profesionálního zabijáka Altaira, postavy neodmyslitelně spjaté se skutečným hlavním charakterem. Jako nejlepší z cechu vrahů je vyslán na důležitou misi, ve které náhodou narazí na skupinu templářů, kteří rázně překazí jeho plány a Altair jen tak tak vyvázne holým životem.
Co hůř, při plnění mise se mu povede porušit všechny tři posvátné zákony, vše v co gilda zabijáků věří Assassins Creed. Celý Altairův neúspěch nakonec vyústí v otevřený konflikt, při kterém je ohrožena samotná existence celého cechu. Mistr se však rozhodne ušetřit Altairův život a místo bídné smrti na popravišti je pouze degradován, přijde o své výsady, zbraně i postavení. Dlouhá a krvavá cesta hitmana středověku tak začíná a jeho první kroky vedou do Damašku...
Město snů
Hra se zpočátku skutečně chvílemi tvářila jako čtvrtý Princ of Persia, především v okamžiku, kdy Altair poprvé předvedl své nadání pro akrobacii. Podobné myšlenky ale rázně utne první velký úkol, který vás zavede do města, které, řečeno bez zbytečných okolků, jednoduše žije. I přesto, že je plocha působnosti omezená a skutečně otevřený svět ála Oblivion se nekoná, je město obrovský, spletitý a neuvěřitelně lákavý prostor k prozkoumání. V uličkách se neprocházejí desítky, ale stovky lidí, místy potkáte na tržišti skutečnou tlačenici, kdy je najednou na obrazovce tolik pohybujících se objektů, až z toho přecházejí oči.
I přesto jsou charaktery vymodelovány s prvotřídním smyslem pro detail. Dech beroucí je i jejich chování a vzájemná interakce. V okamžiku, kdy z hradeb shodíte strážného a ten s křikem spadne do ulice plné lidí, zpočátku se nejbližší civilisté dají s křikem na útěk nebo jen nevěřícně stojí na místě a sledují nehybné tělo. Následně se kolem mrtvoly utvoří dav okounějících, který ve finále rozeženou stráže. Když se ale pustíte do šarvátky přímo v ulicích města, zažijete jen masový útěk všech přihlížejících. Většinou. Občas vám dokonce i někdo přijde na pomoc. Drobnými postranními úkoly si můžete vylepšit svůj sociální status a získat nové přátele. Míra sociální interakce je ve hře každopádně nevídaná a to přesto, že Assassins Creed v principu není městská akce, od které by se podobný model automaticky očekával.
K lepší orientaci ve hře vám bude sloužit praktická mapka, která se však zpočátku příliš prakticky netváří. Neuvidíte na ní totiž téměř nic, dokud nenajdete specifické vyvýšené místo (většinou věž), ze kterého se pořádně rozhlédnete po okolí. Kromě skutečně úchvatné podívané na jedny z nejhezčích exteriérů, které na konzolích uvidíte a následného ještě úchvatnějšího skoku do kupky sena (tzv. Leap of Faith), ze kterého budou mít závrať i horolezci, se vám na mapě objeví i nové úkoly, případně další věžičky, které odhalí mise další. Systém postupného odkrývání má za následek to, že se i v relativně malé lokaci zaseknete na neskutečně dlouhou dobu a co hůř, ještě se u toho budete královsky bavit. Pokud se z vás stanou vášniví sběrači, snadno se vám stane, že u hry strávíte i pár desítek hodin
Drobným, ale vítaným detailem jsou filmečky a vaše zásahy do nich. Během rozhovorů si totiž můžete nejen měnit úhel kamery, ale především se volně pohybovat. A přesto, i když budete jen nehybně stát, i když budete nervózně přecházet tam a zpátky, filmová sekvence bude vždycky vypadat, jako by se měla odehrávat přesně podle vašich pokynů, což jen podporuje již tk výtečnou atmosféru. Právě velká rozlehlost si říká a intenzivní zahrání, na kterém dře s nasazením vlastního života (ani nechtějte vědět jakého) Lukáš. Již během několika dní se tak můžete těšit na informace o jízdě na koni, systému rozdělování úkolů, soubojích, zbraních, akrobacii a v neposlední řadě našem finálním verdiktu. Teď mě prosím omluvte, smrt má schůzku s několika lidmi, kteří o tom ještě nevědí...
