Bodie a Doyle, Tango a Cash, Butch Cassidy a Sundance Kid, Burnett a Lawrey, Riggs a Murtaugh. Dvojice akčních hrdinů v jakékoliv barevné kombinaci, kteří metají ostré hlášky stejnou kadencí jako kulky. Buddy movie jsou populární na filmovém plátně, ale ve videohrách byste na něco podobného narazili jen stěží, tedy až donedávna. Před týdnem jsme totiž recenzovali Kanea s Lynchem a nyní tady máme první dojmy z akce Army of Two s Riosem a Salomem. Ve dvou se to prostě lépe táhne!
Jde o sehranou dvojku vojáků, kteří operují v týlu nepřítele. Jsou dokonce tak dobří, že svléknou armádní uniformu a přidají se do řad trénovaných žoldáků, kteří zasahují tam, kde již ani samotná US Army situaci nezvládá, a samozřejmě si to nechají dobře zaplatit. Jsou lidé silní, Army silní a pak Rios se Salomem, když bych zneužil motto americké armády. Army of Two staví na dvou velmi atraktivních základech - kooperaci dvou hráčů (ve splitscreenu nebo online) a žoldu. Pokud jste tedy na prachy, jistě si přijdete na své, ostatně již stylizace samotného menu smrdí korunou, ehm, tedy vlastně naopak.
Ve dvou se to lépe táhne
Spolupráce je důležitá a jednotlivé úrovně na ní přímo stojí. Například hned v první misi zasazené do Somálska, kde se musíte postarat o nezbedného generála Mo'Alima, dostanete do rukou buginu, přičemž jeden z vojáků skočí za volant a druhý za těžký kulomet. Podobná situace nastane o úroveň dále, kdy jste padákem vysazeni nad základnou Al-Kajdy v Afghánistánu a musíte zneškodnit několik raket. Jak pomalu dopadáte k zemi, jeden koriguje let (díky naklánění SIXAXISu) a druhý zase ze vzduchu ostřeluje teroristy.
Další týmovou specialitkou je tzv. back to back formace, kdy se k sobě s parťákem postavíte zády a ve zpomalovačce čistíte nabíhající nepřátele, což se hodí, protože někteří z nich mají natolik vznětlivou povahu, až se jim střívka ve jménu Usámy rozletí do okolí. Případně dojde na kooperativní ostřelování, kdy obě postavy musí vystřelit zároveň, aby zneškodnily rozmístěné výbušniny. Nejdůležitější roli však hraje tzv. aggro - ukazatel, nakolik jste zaměstnali nepřítele, aby ho váš spolubojovník mohl oběhnout a dostat zezadu. To se vyplatí nejen proti normálním teroristům, kteří se ukrývají za překážkami nebo pytli s pískem, ale hlavně obrněným kulometům nebo těžkooděncům, jejichž slabinou jsou právě odhalená záda.
Svoje aggro pak zvýšíte několika způsoby. Tím, že po nepřátelích neustále střílíte, a strháváte tak jejich pozornost na sebe, a velikostí či provedením svojí zbraně. Každý kvér ve hře si totiž můžete dle libosti upravit (zvětšit zásobník, namontovat granátomet nebo brokovnici, vylepšit pažbu atd.), čímž ovlivníte i jeho čtyři parametry (aggro, poškození, rozptyl a počet nábojů v zásobníku). Specialitkou nejen pro pasáky je možnost Pimped, jež vám sice na AK-47 nepřidělá PlayStation s LCD, ale potáhne vám Kalacha zlatem a věřte mi, že po tom se teroristi div neumlátí.
Kamarád do deště
Jak jsem již naznačil, druhou hlavní roli hrají peníze. Za každou misi, do níž jdete, a každý úkol, jenž splníte, dostanete nějakou finanční hotovost a za tu si pak můžete koupit lepší zbraně, brnění nebo pokreslenou masku. Perličkou jsou pak nepovinné úkoly, jako zneškodnění teroristického bunkru během mise v Iráku, či sestřelení helikoptéry dříve než odletí pří výše popsaném letu padákem. Sami hrdinové to pak popsali nejlépe přáním, aby narazili na Usámu Bin Ládina, 200 míčů se vždycky hodí...
Zatím to zní celkem dobře a pobavily mě i takové detaily, jako je povzbuzování nebo naopak možnost pošťuchování mezi Riosem a Salomem. Pokud totiž váš parťák něco zvorá, můžete mu dát ránu do břicha nebo pohlavek. Naopak po povedené akci si můžete zabroukat a zahrát na imaginární kytaru nebo si plácnout. Nicméně důvodů k posunutí vydání hry jsem našel hned několik.
Rozhodně mě překvapila grafika, kdy některé textury doskakovaly s velkým zpozděním, případně rozlišení, jelikož Army of Two rozhodně neběhalo v plné polní High Definition. Provedení bylo sice slušné, ale v porovnání s Call of Duty 4, o které si přímo říká, trochu zaostávalo. Musím však přiznat, že plachtit nad základnou Al-Kajdy v horách byl celkem příjemný zážitek. Určitě bych také uvítal více speciálních efektů. Kulky totiž nedělají ve vašem okolí téměř žádnou paseku.
To doplňuje i minimální interaktivita. Neprostřelíte dřevo ani tenké stěny a když máte zničit vrtulník nebo zabránit odpálení raket, vždy v jejich blízkosti najdete dostatečně velkou nádrž s nápisem flameable, která po několika dávkách vybouchne. Taktéž chápu, že hlavní kouzlo Army of Two spočívá v kooperaci dvou hráčů, takže umělá inteligence mého spolubojovníka místy zakolísala. Například když střílel do stěn, případně sám nabíhal na miny. Podobně zmateně se pohybovali po bojišti i moji nepřátelé, kteří vydrželi možná až moc.
Dva v tom
Rozhodně tedy nejde hrát hurá stylem a všechno kosit na vlastní pěst nebo naopak nechat zodpovědnost na vašem parťákovi. Vítám tak nutnost postupovat společně, čehož při hře jednoho hráče docílíte díky jednoduchým povelům útoč, stůj, pojď se mnou. Pokud je jeden z vás raněn, druhý jej odtáhne do bezpečí nebo ho resuscituje v rámci minihříčky. Jde o příjemné zpestření a vyřešení problému s respawnováním, nicméně nemusím trpět PMS, abych měl pocit, že se jako indikátor léčení dalo vymyslet něco lepšího než krev nasávající tampón.
Ačkoliv na první osahání vypadá Army of Two hodně lineárně, máte vždy několik možností, jak daný problém vyřešit. Budovu můžete infiltrovat dveřmi, zadem nebo přes střechu, stejně tak se s nepřátelským vrtulníkem můžete vypořádat nějakou kulišárnou nebo na začátku mise zainvestujete do raketometu. O to zábavnější to pak je, když máte někoho vedle sebe. Pokud šli tedy autoři doopravdy do sebe a zaměří se na výše popsané neduhy, mohli bychom si užít více než slušnou porci kooperativní zábavy.
